Obecně se říká jedna stará pravda, a to, že pravý význam pohádek nedlí v tom, aby šly děti v klidu spát, nýbrž aby se dospělí při jejich četbě či poslechu v neklidu vypovězeného probudili. Do jaké míry to platí či neplatí, je už jen na úhlu pohledu a míře upravenosti kterého daného příběhu.
Díky nakladatelství Dauphin a hlavně překladatelské práci Ráchel Vránové se českému čtenáři dostává do rukou kniha, jejíž přínos v podobě nahlédnutí do nejčistší archetypové podoby pohádek předávaných odnepaměti ústní podobou mezi prostým lidem, ještě nezkalených tendenčními úpravami daných dobou, kulturou a ideologií. Jedná se o co možná nejryzejší podobu příběhů pocházejících z německých zemí a těchto reprezentativních pohádek je zde obsaženo celkem dvacet, z pramenů od sedmnáctého až do devatenáctého století, z čehož dvě poslední se tomuto vzorci poněkud vymykají, i když ne v tom špatném. O tom však až posléze.
Prameny si překladatelka vybírala sama a čerpala z německých zdrojů od notoricky známých bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových, přes Johanna Wilhelma Wolfa, následovaných francouzským sběratelem lidových příběhů Charlesem Perraultem (nejstarší zdroj), až po německou verzi Boženy Němcové (podobnost čistě náhodná), Elisabethu Dautheneyovou. Právě proto je záběr pohádek pestrý a každý jeden příběh v knize obsazený má své nezadatelné právo a dohromady tvoří téměř dokonalý celek do sondy mapující lidovou slovesnost.
Největším atributem těchto pohádek je rozhodně sdělený smysl v tom, že to, jak pohádky chápeme dnes, je mylná představa, neb v této knize se dočítáme, že dobro rozhodně nemusí vyhrát, ani k tomu nemá důvod, a zlo nemusí být vůbec potrestáno, naopak může dále kynout a vzkvétat. Morálnost pohádek je však velmi jasně sdělena. Kdyby to však někomu nedocházelo, ještě je v závěru sbírky kratičký rozbor každé pohádky zvlášť. Naši předkové, i když třeba ze sousedního Německa, měli pohled na život rozhodně střízlivější a bez falešných příkras dokázali nazývat věci pravými jmény. Navíc přesně dodržovali, ač intuitivně nevědomě, plnou sílu archetypálního sdělování příběhů, které ve správné chvíli zamrazí a v té nejsprávnější dají čitateli či posluchači ráznou facku. A přesně zde platí to tvrzení o probouzení dospělých, neb pohádky nejsou určeny pouze pro děti. Možná jen ty novodobé, nesoucí se na vlně infantilnosti.
Několik příkladů za všechny, bohužel i se spoilery, jinak to ani nejde. Přímo první povídka, podle níž kniha dostala své jméno, je o anglické princezně, která předpověděla svou smrt, ze které se ve své kobce hlídané strážemi, na její vlastní přání, budila s ukrutným hladem po mase mrtvých i živých. Z jejího zakletí ji nakonec dokázal krejčovský tovaryš vysvobodit po prožitých hrůzách několika nocí, aby následně získal ruku princezny, a ta mu o svatební noci namluvila, že se mu to vše jen zdálo. Červenou Karkulku také nezachránil žádný dřevorubec, natož myslivec. Prostě vlk se nažral a byl spokojený ve své sytosti ze sežrání babičky i Karkulky. Rodiče třící bídu s nouzí své milované děti odvádějí do lesa opakovaně, vždy když na ně přijde bída nejsilnější. A tak dále.
A zde se konečně dostáváme k těm dvěma výjimkám na konci. Elisabetha Dauthenbeyová byla autorkou, která pohádky nesbírala tak jako její předchůdci, nýbrž je sama vymýšlela. Přesto se při jejich tvorbě, ať už vědomě či zcela nevědomě, držela jasných zásad archetypových zákonů. To proto i jí stvořené příběhy plně zapadají do konceptu, který tento výbor naznačuje, přesto stále zůstává něco za závojem. A to je přesně ta pohádka se vším všudy.
Nelze říci, že všechny texty zde obsažené jsou horor, přesto lze s čistým srdcem říci, že jsou rozhodně znepokojující a boří hypnoticky nastavenou představu o hranici Dobra a Zla. A to je přidaná hodnota, kterou rozhodně stojí za to zaplatit.
Nakladatelství: Dauphin
Rok: 2024
Editor: Michal Hrubý
Překlad: Ráchel Vránová
Ilustrace: Wienerschnitzelarchiv, AI
Počet stran: 142
Vazba: měkká/brožovaná
Cena: 328 Kč
