Napísal Pavel Skořepa (rozvor s autorom tu), ilustrácie Bea Juritková, korektúra Petr Boček.
„Vaše Výsosti! Vaše Výsosti! Vaše královská výsosti!“ cupital komoří směrem k princovým komnatám, připomínaje přitom zchromlého starého čápa těsně před vypuštěním duše. Jako obvykle si špatně vypočítal rychlost svých nejistých kroků, míru naleštění mramorem vykládané podlahy a tvrdost dubových dveří princových
komnat. Ty byly navíc vkusně okrášleny poctivým ozdobným kováním.
Ozvala se razantní tupá rána, následovaná bolestným zahekáním, doslova v ten nejnevhodnější okamžik. Jeho Výsost si zrovínka prováděla na soustředění velmi
náročnou zkrášlovací proceduru. Po oné ráně se princ ulekl tak velmi, až mu vystřelila chvějící se ruka svírající pinzetu, jíž si právě ve smrtelném soustředění vytrhával své královské ochlupení z nosních dírek, a na popud uleknutí si ji zarazil hluboko do jedné z nich. To pochopitelně vyvolalo bolestné fistulové zapištění takového rozsahu, až se vznesli z hradeb všichni, do té doby poklidně lelkující holubi.
Princ okamžitě přiložil svůj hedvábný kapesníček se zlatě vyšívanými monogramem a korunkou na menstruující nosní dírku. „Doktora, doktora! Okamžitě!“ zazněl zoufale
ječivý rozkaz. Princův hlas nebyl nikdy obzvláště mužný, no v tuto chvíli bylo jeho zabarvení navíc umocněno i zvukovou rezonancí cizorodého železného předmětu
nacházejícího se opravdu hluboko v jeho lebeční dutině, až nepříjemně blízko
princova mozku. „Kde je proboha, ten doktor?! Já umírááááám!!!“ pištěl princ
a rozčileně koulel očima. Kolem létaly drobné kapičky krve, slin a hlenu.
Kolem úst se mu bezděčně tvořila pěna, jejíž velké bubliny praskaly,
aby udělaly místo novým.
S opatrným vrzáním se začaly otevírat dveře. Vzniklou škvírou do princových
komnat nahlédl poněkud zmuchlaný obličej komořího. „Nesu důležitou zprávu!“
Snažil se pronést co nejdůrazněji a současně nejservilněji, jak jen dokázal.
„Nevidíte, že umírám?! Teď mě nezajímají žádné důležité zprávy! Já chci doktora! A
to jakože hned! Okamžitě!!!“ zavyl princ se zoufalým zabarvením v hlase a volnou
rukou mrštil po komořím masivní kartáč na vlasy. Na chvíli si oddálil krví zrudlý
kapesníček od své veliké bolístky. Jakmile se přesvědčil, že krvácení nepolevilo, ba
právě naopak jeho vlastním přičiněním jen přidalo na intenzitě, tím jak kapesníček
tiskl na nos až příliš sveřepě a následně tlak předčasně povolil.
„Ano, Vaše královská Výsosti, okamžitě zařídím. Rozkaz!“ protáhl komoří škvírou ve
dveřích ještě ruku, jako nějaké chapadlo, rázně zasalutoval a zabouchl tak prudce,
až se málem sám gilotinoval.
Neuvěřitelně dlouhý čas čekání trávil princ neustálým přerušovaným prohlížením
místa vniku cizího tělesa do jeho tělní dutiny za doprovodu zvukových výlevů
zahrnujících kvílení a bolestné vzdechy. Několikrát s plným masochistickým
zadostiučiněním na trčící konec pinzety dokonce jemně zadrnkal, jako by
se jednalo o jazýček brumle.
Vtom vrzly dveře.
„Tak copak se nám podařilo tentokráte princi?“ zamnul si své dlouhé kostnaté ruce s
pařátovými prsty starý věkem pokroucený a hojně vnitřně užívanými konzervačními
přípravky přirozeně mumifikovaný královský lékař, oděný v zešedlém plášti s
množstvím blíže neidentifikovatelných skvrn různých odstínů hnědé barvy.
Pochopitelně i několika zcela čerstvých, jasně rudých, u nichž nemohlo být pochyb,
že se jedná o krev. Ve hluboce vráskami zbrázděné zežloutlé tváři měl permanentně
usazen sadisticky nezúčastněný výraz.
Vytřeštěné oči naproti tomu metaly blesky šílenství. „Vždyť se podívejte sám!“
odstranil si princ z tváře již spíše krvavý chuchvalec, než reprezentativní kapesníček.
„Nádhera! Nádhera!“ zamnul si opět ranhojič ruce s takovou vehemencí, až mu suše
zapraskaly klouby.
„Jak to můžete říci?!“ zavřískal překvapeně princ, utíraje si zaslzené oči cípem
vyšívaného rukávu. „Vždyť já umírám!“ opětovným vyhrknutím proudu slz z očí a
mazlavé nudle z volné nosní dírky se snažil demonstrovat závažnost své situace.
„Nebojte se nic, Vaše Výsosti! Situace je sice vážná, nikoliv však kritická, natož aby
byla smrtelná! Přece jen na proražení lebeční kosti by byla potřeba poněkud větší
razance a síla, než kterou jeho královská Výsost ráčí vládnout,“ sípavě se zahihňal
medikus. „Máte opravdu veliké štěstí. Jednak jste zdědil po svých předcích poměrně
tvrdou hlavovou kost, navíc ve spojení s Vaší vrozenou nešikovností a ostatními dary
od Vašich sudiček, víme oba, že Váš čas ještě nenadešel.“
Doktor se vlnivě naklonil blíž k princově hlavě, připomínaje při tom
hada škrtiče, spiklenecky mrknul pro odvedení pozornosti do kouta místnosti,
aby následně nečekaně uchopil vyčnívající konec pinzety a prudce trhl. Holubi,
kteří se již pomalu uklidnili z předchozího šoku, postupně dosedávající na svá dřívější
místa v očekávání dalšího ospalého lenošení, utrpěli právě nový olbřímí šok, jenž
byl důvodem jejich opětovného hysterického vzlétnutí dokonaného hromadným
povolením sevření jejich kloak a zanechání čerstvých hrudek ptačího trusu,
pod heslem padni, kam padni. S nevyvratitelnou jistotou vylíhnutou v ptačích
mozcích se již nikdy do tohoto pošahaného hradu nevrátit.
„Bylo to opravdu nutné?!“ zcela nezakrytě bulel princ a prskal při tom sliny na
všechny strany. Po tvářích se mu rozpíjel nechutný mišmaš slz, soplů a krvavé
sraženiny.
„No vidíte a je dobře!“ usmál se řezník lékařského učení takovým způsobem, jaký
vyvolával i u neohroženého reka nutkavé obsese sebe ubližování, ve snaze vzniklou
navyšovanou hladinou bolesti vymazat tento obraz z mysli. „Než se vdáte, tedy co to
plácám! Než se oženíte, nos se Vám zahojí a dokonce se Vám vrátí možnost vnímat
omamné smrady světa vezdejšího, tedy jeho vůně. Vůně jsem měl na mysli! Jestli je
to už vše,“ poplácal prince po rameni, „rád bych se vrátil ke své předchozí práci!“
zaskřehotal felčar spokojeně nad vykonanou procedurou mučení a měl se k
odchodu.
„Nu dobrá, jděte zase ubližovat těm svým pokusným zvířátkům, nebo čím trávíte
volný čas!“ odpovídal princ už spíše jeho zádům. „A kdybyste potkal tu lemru línou
komornickou, tak mi ji sem, prosím pěkně, pošlete!“ mávl blahosklonně levou rukou
princ, jemuž už pouze pulzovala bolest půlkou obličeje někam do středu lebky až se
mu svévolně rozmrkalo jedno oko. Z pravé ruky se současně snažil potřásáním
marně odstranit přischlý chuchvalec kapesníku.
Dveře opětovně vrzly.
„Volal jste mně, Vaše nejmilostivější Jasnosti?“ s bezmála hmatatelnými obavami v
hlase zakuňkal komorník, který si pouze s ranhojičem vyměnil kliku, neboť postával
za dveřmi s přiloženým uchem na nejtenčí místo, vydřené nesčetnými přikládáními
ucha jeho i uší jeho předchůdců.
„Co jste mi to vlastně nesl za tak důležitou zprávu?!“ vyštěkl princ podrážděně, i když
zvědavost zjevně převládala nad rozčilením.
„O audienci u Vaší Jasnosti žádá jedna z vašich kmoter Sudiček,“ ukláněl se při těch
slovech komorník. Zároveň opatrně couval. Úplně to vypadalo, jako by něco hodně
titěrného hledal na podlaze, anebo střídavě plel záhon.
„Která!?“ vyštěkl už netrpělivě princ. Nebavilo jej z komorníka informace páčit.
Obzvláště pokud šlo o správy špatné. „Buďte konkrétní a věcný!“
„No přesně ta, kterou nemá nikdo rád, můj pane. Právě ta, která Vám po narození
dala do vínku kletbu spojení se zdmi tohoto paláce, svázání se zdmi této komnaty, s
přidanou zlomyslnou špetkou nešikovnosti a zženštilosti. Ta, co u Vaší kolébky
přísahala, že až přijde příště, budou se splácet dluhy a vyplácet podle zásluh! Takže
přesně tahle přišla!“ stál již komorník zaražen o stěnu, hned vedle dveří. Případný
volný únik měl zdá se zabezpečen.
„Ajajaj! Auuuu!!!“ chtěl si princ podrbat v zamyšlení špičku nosu. „To je nemilé!
Opravdu nemilé! Připomeňte mi komorníku, proč mě vlastně ta odporná ženština
proklela? A takovým nelidským způsobem mi ztrpčila život a jak vidno, hodlá v tom
opětovně pokračovat?!“ posmutněl princ, jenž byl celý svůj dřívější život, když ještě
žila jeho matka královna, před tímto dnem varován. Přesto v nějaké mladické naivitě
nevěřil, že by k němu někdy mělo skutečně také dojít.
„No víte, Vaše Jasnosti, ona je ta historie celá tak trochu zamotaná a celkově vzato o
hovně,“ komorník se zarazil použitým výrazem. Na chvíli si zakryl ústa dlaní,
výstižnější slovo jej však prostě v danou chvíli nenapadlo. „Nejde tady vlastně tak
úplně o Vaši jasnost, nýbrž o Vašeho otce, jeho Nejjasnější Jasnost, pana krále, budiž
mu země lehká. To on si jistým svým konáním, které je vlastní všem živým bytostem,
znepřátelil tuto ženštinu. A jak se říká: Hříchy otců obvykle přecházejí na syny. No, a
tak to tedy máme!“ Spokojen s opětovně splněnou povinnost svého šalamounského
nicneříkajícího vysvětlení se několikrát kývavě uklonil, jako by pouze právě on uviděl
tu imaginární ztracenou blýskavou drobnost na podlaze, s potřebou neustálého
ujišťování se, že se jeho stářím opotřebený zrak nemýlí.
„No tak ji tedy uveďte, když už je tady! Snad mi k tomu konečně řekne víc! Nechápu,
proč s tím neustále děláte takové nehorázné tajnosti! Nejsem přece už žádné malé
dítě!“ zakňoural princ.
Jelikož z komorníkových úst již nevyšla ani hláska, jej v
osudové odevzdanosti mávnutím propustil za jeho povinnostmi. Komorníkovo
oddechnutí bylo slyšet i přes právě zavřené dveře.
Princ následně s úlekem pohlédl na svůj odstrašující obraz v zrcadle a začal si
vehementně čistit obličej, aby alespoň trochu reprezentoval svou osobu a zděděný
úřad, před audiencí s původkyní všeho svého neštěstí.
To už opět táhle vrzly dveře a pleskavé zvuky bosých chodidel se střídaly s klepavě
doprovodným zvukem hole. Pomalou šouravou chůzí se k sedícímu princi blížila
hrbatá postava staré ženy. Oděná byla v černé, místy potrhané a prodřené roucho.
Větry rozcuchaná šedivá hříva ohraničovala špičatý vrásčitý obličej. Jen oči působily
mladě a jejich pohled byl doslova bodavě pronikající. Na ulici by si ji princ mohl hravě
splést se žebračkou, tedy pokud by někdy byl mimo zdi svých hradních komnat a
nějakou žebračku by mohl zahlédnout na vlastní oči.
„Zdravím Vás velectěný princi!“ zaskřehotala stařena. Zastavila se v dostatečné
vzdálenosti a opřela se oběma vetchýma rukama o svou hůl. „Byla bych opravdu
raději, kdybychom se potkali za příjemnějších okolností! Ovšem není tomu tak dáno.
Bohužel!“ Pokusila se o milý úsměv, který by hravě vyděsil i nějaké to hradní
strašidlo.
„To Vám tak věřím! Vůbec Vás neznám a přesto Vás zcela upřímně nenávidím za to,
co jste mi provedla!“ písklavě zahulákal princ.
„Uklidni se, mladíku! Takové chování se nehodí k tvému úřadu a už vůbec ne ke
stavu, ve kterém se nacházíš! Pravda je to i mou vinou, že je této nezvyklé podoby,
ale kvůli tomu tady nejsem!“ přešla stařena rázně k osobnímu tónu s neskrývanou
nadřazeností a podrbala si nemalou chlupatou bradavici na bradě. „Netrmácela jsem
se sem, abych si hrála na hodnou tetičku, kterou potažmo vůbec nejsem! Tak buď
mlč a poslouchej, nebo se otočím a půjdu zase tam, odkud jsem přišla! To by ovšem
mělo vážné zničující důsledky pro nás oba!“
„Jak vážné?“ zaraženě skoro šeptem pronesl princ.
„Ty nejvážnější a v tom mi věř! Smrt!“ zavrčela babice a chvění celého jejího těla
prozrazovalo jak je jí daná situace proti srsti. „Tvoje bezduché tělo by se dostalo do
rukou tomu tvému úchylnému doktorovi. Ani já sama si nechci představovat, co by s
takovým mladým tělem všechno prováděl! Ten musí ujíždět na hodně temné magii!!!
Daleko temnější než je ta má!“ dramaticky si odkašlala. „No a já? Já bych se bez
jakýchkoliv zbytečných cavyků stala součástí svého milovaného lesa,“ dodala už
klidněji, s jistou mírou zasněného zabarvení v hlase, sudička.
„A než se dozvím ty „dobré“ zprávy, prozradíte mi konečně, proč můj život vypadá
takto?“ se zjevným smutkem ve svých slovech, princ vstal od svého toaletního stolku,
u něhož doteď seděl, rozpřáhl ruce a zakýval se do stran, aby zdůraznil ohraničenost
svého pomyslného celoživotního vězení.
„Ty myslíš tu kletbu, která ti nedovoluje opustit tuto místnost?“
„Přesně!“ špitl princ.
„Jedná se o historii, píšící se krátce před tvým narozením,“ odsekla stařena.
„To vím, jen mi nikdo tady za celý můj život vůbec nevysvětlil nic konkrétního. A
přitom je to zásadní záležitost mého života. Nemyslíte?“ povzdechl si princ.
„V tom máš pravdu,“ už poněkud smířlivěji dodala stařena, na níž najednou byla vidět
únava prožitých let, kdoví kolika vůbec. „Celkem je to příběh o hovně!“ usmála se a
bylo vidět, jak v duchu bloudí zátiším vzpomínek.
„To komorník neopomene zmínit pokaždé, když tuto otázku nadnesu. Zrovna před
chvílí to říkal a pak se snažil co nejrychleji zmizet!“
„Nejspíš proto, že tomu tak skutečně bylo,“ odmlčela se babice a klepla holí do
podlahy. „Kráčela jsem tehdy cestou kolem hradu. Ta je již zarostlá, neboť velice
dlouho po ní nekráčel žádný poutník. Hleděla jsem si svého, a najednou mi na hrbu
přistál smradlavý výkal! A to hovno, mladý muži, patřilo právě tvému otci!“ zabodla
napřímený prst princovým směrem.
„Počkejte? Jak to můžete vůbec říct takhle konkrétně?!“ podivil se princ.
„Protože jsem okamžitě poté uviděla, když jsem vzhlédla směrem z kterého přiletělo
a spatřila na hradbách králův arogantní úsměv a jeho opilecké pardóóón bylo asi tak
upřímné jako bys mrtvému přál dobrého zdraví! A ten posměch všech jeho pijáckých
kumpánů vidím stále živě, jako by to bylo včera. Evidentně toho o svém otci mnoho
nevíš mladý princi.“
„Matka o mém otci a vlastně ani o čemkoliv z minulosti mnoho nenamluvila. Nejspíš
si nechtěla ničit svou památku na něj.“
„Anebo znovu nechtěla ve vzpomínkách prožívat všechno to zlé, co jí tvůj otec za
života způsobil, nemyslíš?“ zakrákala sudička.
„Dobře, dobře. Je to možné, ale proč jste proklela mě a ne jeho?!“ nechápavě zavrtěl
hlavou princ a projel si roztržitě rukama vlasy.
„Proč?! Neboť nit života tvého otce se již blížila svému konci a přišlo mi jako nejlepší
způsob odplaty se pomstít na jeho právě narozeném synovi a dědici, navíc právě v
době toho nejbujařejšího veselí. Taky se svými kumpány oslavoval bez odpočinku už
celý týden. A tato má kletba mu způsobila nádherně trýznivé vystřízlivění!“ zle se
zasmála a přimhouřila oči. „Poslední okamžiky jeho života se mu staly hotovým
bolestivým peklem, které nemohlo zahnat ani všechno víno světa! O vašem hradě se
začalo šuškat, že je prokletý. Tak všichni kdo mohli postupně jeho hradby opustili. Až
nakonec okolní svět i čas, to i díky mojí kletbě, na jeho kamenné zdi a hrstku jeho
zbylých obyvatel opravdu zapomněl!“ pronesla dramaticky hlubokým hlasem s
rozevřenou náručí, než se opět oběma rukama chytila opory své hole.
„Abych však neodbočovala příliš od důvodu svého příchodu sem a vysvětlení proč
právě dnes,“ nadzvedla babice významně štětinaté obočí po nekonečném tichu,
pustila se opět jednou třesoucí rukou hole a nataženým lehce kmitajícím prstem
zamířila někam do míst princovy hrudi. „Když jsem kletbu u tvé kolébky pronášela,
nedomyslela jsem všechny souvislosti a důsledky. Udělala jsem z vášně křivdy tu
největší možnou osudovou chybu. Má kletba byla příliš osobní. Spojila naše životy
dohromady. A jak se blíží čas tvých letošních narozenin, které připadají již na příští
úplněk, blíží se toto dramatické vyústění mojí kletby právě na den tvé plnoletosti!“
pokrčila omluvně rameny.
„O příštím úplňku? Vždyť to je už pozítří!“ vykřikl princ zděšeně, připlácl si dlaň na
obličeji, aby ji opět rychle s bolestivým vyjeknutím prudce odtrhl od napuchlého nosu
a natékající tváře. „To jste si dala opravdu teatrálně načas, jen co je pravda!“
nevěřícně zakroutil hlavou.
„Tak hele, mladej! Zase se uklidni!“ dostávala se čarodějnice zpátky do varu. „Věř mi,
že mě to netěší o nic víc než tebe! Nehledě na to, že se mi pravda vyjevila ve snu
teprve dnešní noci! Takže vidíš, dorazila jsem nejrychleji, jak to jen bylo možné!“
Z posledních slov bylo cítit dotčení a neskrývaná nenávist přetrvávající v jejím srdci po
celé věky. To prince nepřirozeně zamrazilo v hloubi nitra. Zeslábly mu nohy, až jako
na povel ztěžka dosedl zpět na svou stoličku zády k zrcadlu.
„A a a a a…“ zakoktal se.
„O co se tedy přesně jedná?“ pomohla mu stařena. „To máš prosté princi! Musíme z
tebe udělat muže. Pořádného chlapa! Bohatýra získávajícího vavříny na ložích
spanilých panen, úplně přesně řečeno!“ mrkla významně sudička. „Tím se stávající
kletba vyruší. Nic jednoduššího a složitějšího současně v tom není.“ Po těchto
slovech oba pokývali jako na povel zamyšleně hlavami. „To jednodušší je provést
samotný akt, to daleko těžší je s kým!“
„Jak to myslíte?“
„No jak asi?! Podívej se, kde žiješ a hlavně jak! Tobě princi nikdy nepřišlo divné, že ti
jedinou společnost v tvém bezútěšném živoření dělají nepříliš bystrý komorník,
úchylně šílený doktor a kuchař?“ vytřeštila babice oči překvapením a její tvář se tím
stala ještě nechutnější.
„Cože?! Já mám kuchaře???“ v upřímném podivení se princovy myšlenky na drobný
okamžik odpoutaly od tíživého tématu, čemuž babice nevěnovala pozornost. Její
zájem plně zabíralo dloubání ve svědící nosní dírce.
„No dobře, dobře. Moje chyba!“ nenechala princovi možnost uspořádat zmatené
myšlenky do slov. Výraz jeho tváře hovořil více než výmluvně. „Čemu se vlastně
divím, já stará, když ani nic jiného neznáš?“ odcvrnkla kamsi do rohu kuličku
užmoulané šušně.
„To je strašné!“ vydechl.
„Upřímně bych se momentálně velmi dobře bavila. Vlastně se i trochu bavím,“
zlomyslně zasípala. „Svět za hradbami, na kterých jsi vlastně nikdy ani nestál, je už
úplně jiný, než by sis vůbec dokázal ve své omezenosti představit. A já nemám
důvod, proč ti ho zrovna teď jakýmkoliv způsobem přibližovat! Důležité je, že tu
nemáš žádnou pannu, natož jakoukoliv jinou ženu, se kterou by se dalo dosáhnout
kýženého cíle tvého vyvrcholení. Pokud ovšem nepočítám sebe. A to bys asi nechtěl,
viď.“ laškovně na prince mrkla, až se jí tvář zkrabatila hlubokými vráskami a poslala
mu rozverně vzdušný polibek. To u prince, ani vlastně přesně nevěděl proč, vyvolalo
lehkou žaludeční nevolnost doprovázenou chvilkovým záchvatem suchého dávení,
doprovázeného nechutným kašlem.
„Dnes už nic nevymyslíme!“ poukázala čarodějnice svou holí k oknu, za nímž již
soumrak převzal nadvládu nade dnem a pomalu rozsvěcel na obloze matně zářící
hvězdy. „Jdi spát i se svými chmurným myšlenkami princi. Ráno je snad moudřejší
večera, jak se říká. Sama jsem dlouhou cestou unavená a ráda bych si odpočinula.
Když oficiálně zavoláš toho nekňubu, co poslouchá za dveřmi, aby mi ukázal mou
komnatu, budu ti jen vděčná.“
„Komorníku!“ zavřískla typická princova fistule, na kterou se ozvalo za dveřmi tupé
zadunění, jak se komorník lekl, až sebou trhl a hlavou narazil zpět do masívu dveří.
Ty se následně s doprovodným zavrzáním otevřely.
„Přejete si Vaše nejjasnější Jasnosti?“ s výrazem nevinného andělíčka pronesla
komorníkova stále zmuchlanější tvář.
„Ano, přeji! Nyní odvedeš velectěnou kmotru sudičku do komnat pro hosty a zařídíš
vše, o co si požádá. A i o to, co si nepožádá! Ráno, hned po snídani, se zde všichni
sejdeme a myslím tím opravdu všichni, abychom probrali něco velmi důležitého. A
nezapomeň donést mazání na ty hrozné panty!“ kývnul na babici, jestli souhlasí. Ta
mu mlčenlivě pokývla hlavou zpět.
„To jako já?“ překvapeně se dotázal komorník.
„Ano.“
„I Doktor?“
„Ano, i doktor!“
„A to jako i kuchař?“
„Kuchař taky! Když jsem řekl všichni, myslel jsem tím všichni! Sakra!“ protočil princ
oči v sloup.
„Ano, Vaše výsosti!“ začal komorník opět něco hledat na podlaze při teatrálních
úklonách.
„Vyspěte se dobře princi, budete to potřebovat více než kdy jindy,“ popřála mu babice
a následovala komorníkova shrbená záda z místnosti.
Ozvala se rána až příliš prudce zavřených dveří. Princ nadskočil leknutím. To byl jeho
poslední prudší pohyb končícího dne. Zahleděl se z okna do nastalé noci skoro až v
katatonickém stavu. Ani nevěděl, jak dlouho mu trvalo z tohoto bezvědomého
ustrnutí vybřednout a přesunout se na své lože. Prakticky okamžitě po zachumlání
do peřin usnul.
Zranění nosu způsobilo velice nepříjemné chrápání. Ovšem nebyl přítomen nikdo
živý, komu by to mohlo jakkoliv vadit. A přítomné duše zemřelých hlasité noční
oddechování živých nijak nerušilo. Nebylo to pro jejich záměry vůbec podstatné. V
mlčenlivosti, v jaké umí dlít pouze a jen mrtví, nepozorovaně a se zájmem přihlíželi
právě probíhajícímu dění.
…
V prvních vteřinách po probuzení se princ cítil báječně. Byl odpočatý a svěží. Cítil,
jak mu hluboký klidný spánek udělal dobře a události včerejšího dne se mu zdály jen
pouhým zlým snem. Alespoň do chvíle, než si dlaně přiložil k obličeji, aby si konečky
prstů promnul oči. Okamžitě zavyl bolestí. Zvuk připomínající malého vlčka
chyceného do želez byl jasným signálem pro komorníka, čekajícího za dveřmi na
jakékoliv první známky princova probuzení. Takový byl jeho zvyk den za dnem.
Opatrně vešel do komnat. „Vaše Jasnosti, vyspal jste se do růžova? Přeji Vám krásné
ráno.“ Veškeré snahy o veselé servilní chování odlétly bůhví kam, jen co ho princ
zpražil znechuceně kyselým pohledem.
„Jaké krásné ráno?!“ Již plně bdělý princ vstával prudce z postele sklepávaje ze sebe
pokrývky a několika rychlými pohyby přešel ke komorníkovi, který instinktivně trhl
tělem. Začal naštvaně vytrhávat z jeho náručí čisté svršky a jeden za druhým na
sebe navlékat. Při soukání do nohavic neudržel balanc a přesně jak se dalo
předpokládat, upadl svým urozeným zadkem na tvrdou neurozenou podlahu.
„A mám toho dost!“ zavřískal princ mávaje naštvaně rukama. Budil u toho dojem
malého uřvaného dítěte, kterému právě někdo ukradl cukrátko.
Přesto se nad prince nejistě naklonil nabízeje mu třesoucí se pomocnou ruku.
„Vše je připravené ke snídani, čeká se pouze až Vaše Výsost usedne k jídelnímu stolu.“
Princ po komorníkovi hodil vzteklým pohledem, nabízenou ruku nicméně přijal.
Zapřel se o ni a zvedl se, oklepal si promasírované hýždě a dokončil oblékání kalhot.
„Když se čeká jen na mě, no tak můžeme začít. Času ostatně není nazbyt!“ opět
zamával rukama usedl za stůl.
„Hned pane!“ komorník odkudsi vytáhl zvoneček, vycinkal signál a následně se
odebral za dveře, aby sám přitlačil servírovací stolek se snídaní. „Všichni již čekají
připraveni za dveřmi, dle Vašeho včerejšího rozkazu, až se Vaše jasnost v klidu nají,“
pronesl při odchodu za dveře kde už škvírou nakukovaly zvědavé hlavy.
„No tak pojďte dál!“ snažil se mužně zahřímat princ, „stejně nemám na jídlo ani
pomyšlení, obzvláště když takhle zíráte!“
„Jak si jeho milost přeje,“ zaskřehotal hlas sudičky, ozvalo se několik tlumených ran
doprovázených bolestivými výkřiky. „Uhněte holoto, ať můžu projít jako první,“
zaklepala její hůl a zapleskaly stále bosé nohy do princovy komnaty. Po babici vešli i
zbylí obyvatelé hradu, promasírovávající si bolavá místa po těle, na která dolehla
sudiččina rázná výslužka.
„Jak ses vyspal princi?“ mrkla na mladíka a usedla naproti němu, ostatní tři postávali
za jejími zády, jako by sami chtěli být pasováni do rolí sudiček. Princovu pozornost
nejvíce upoutal kuchař. Jeho nízká zavalitá postava, převislý pupek a zmuchlaná
kuchařská čepice naražená na kulaté vepřové hlavě, na které si právě mnul vznikající
bouli, suvenýr to od pohlazení holí.
„Co to je za hloupou otázku?! Jak bych se asi ve své situaci mohl vyspat???“
zaštěkal princ a podrbal se raději za uchem, než aby opět podráždil rozbolavělou
oteklou tvář, „i když jsem se vlastně vyspal docela dobře, ale to s tím nijak nesouvisí
a to probuzení nestálo za nic! Přejděme však k tomu nejdůležitějšímu.“
„Jak si přeješ,“ otočila se baba na svatou trojici za sebou a poté zpět k princi. „Než jsi
vstal, už jsem stihla tuto tvou věrnou čeládku trochu informovat. I když bych se
nedivila, že to někdo udělal již přede mnou ještě v noci, takže si můžeme vyslechnout
jejich možné návrhy jak by mohli pomoci v naší záležitosti, že pane komoří!?“
Ten se při zmínění své osoby rozkašlal a jelikož by mu nikterak nepomohlo předstírat
svou nepřítomnost v místnosti, otřel si hřbetem ruky zpocené čelo a raději se jako
první z trojice ujal nabízeného slova. „Pochopitelně vůbec nechápu, na co velectěná
sudička naráží, ovšem já jako komorník a správce hradu a k němu náležejícího
veškerého majetku mohu za sebe navrhnout jedinou schůdnou možnost,“ opět si otřel
čelo, tentokráte do rukávu. „Hrad disponuje skromným hejnem slepic, stádečkem koz
a ovcí.“ Trapně se pousmál. „Slepice samozřejmě řešení našeho problému naprosto
nevyhovují,“ všem v místnosti bylo v tu chvíli úplně jasné, že to sám někdy musel
vyzkoušet a tudíž hovoří z vlastní zkušenosti. „Zato taková krotká kozenka, anebo
heboučká ovečka, by mohly posloužit naší, tedy Vaší věci!“ dodal s jistou mírou zastřené
zasněnosti v hlase.
„No dobře ty jeden úchylný zoofile,“ rozesmála se babice a klepla holí o podlahu,
„vyber nějakou pěknou ovci s kozou, hlavně takové, co nekopou! Jistě máš své
favoritky, že? S tvojí možností budeme i moci začít. Snad nebudeš moc žárlit!“
babizna se rozřehtala na celé kolo a komoří zrudl jako uvařený rak.
Princi jen zacukalo oko v šokované tváři a předstíraje zaujetí soustem, které si v
chvatu nacpal do úst, radši mlčel a žvýkal.
„Tak další návrh? Co vy pane doktore?“ otočila se a mávla jeho směrem. On sepjal
ruce, lehce se nahnul dopředu směrem k princi, který se zakuckal. Lékař náhle
připomínal lidskou Kudlanku nábožnou, kteroužto iluzi ještě více přiživil, když si
pomalu promnul ruce a zakýval hlavou ze strany na stranu. „Já bych mohl díky
svým letitým znalostem medicínského řemesla a zkušenostem s fungováním živých
soustav organismů, zde pro nejjasnější jasnost potřebnou ženu vytvořit. Pochopitelně,
tíží nás čas a mé osobní zásoby biologického materiálu nejsou z nejčerstvějších,
ovšem účel přece jen světí prostředky! A je to pro mne dostatečně silná vědecká
výzva!“ usmál se tak blaženě, že by mu stačilo již jen povytáhnout krk o něco víc
a někomu ukousnout hlavu.
„To máme návrh číslo dvě, na jehož výsledek jsem opravdu sama zvědavá. Jsem
přece jen v první řadě žena,“ klepla holí o zem podruhé. „Kolik na to vlastně budete
potřebovat času ranhojiči?“
„Hmmm,“ zamyslel se doktor, protočil oči v sloup než pokračoval, „tak do zítřejšího
rána by to mohlo být hotovo. Tedy TO pochopitelně ne! ONA bude do zítřejšího rána
hotova. Dnes v noci má být příhodná bouřka, cítím to v kostech. Tu budu moci využít
při svém experimentu,“ opětovně si promnul ruce, když se jeho zorničky zúžili do
normální velikosti a znovu začaly vnímat okolí.
„A co navrhuje kuchař?“ ignorovala princovo prohlubující se znechucení z již
pronesených návrhů.
„Kuchař navrhuje,“ udělalo jeho sádelnaté tělo krok vpřed, medvědí tlapa strhla
kuchařskou čepici, čímž obnažila vybarvující se olbřímí bouli a při žmoulání čapky v
rukách pokračoval, „no, že bych jako mohl nějakou tu ženu upéct. Použít několik
druhů těsta, různé mouky, koření, čokoládu, puding, marcipán, džem a tak. Prostě,
aby pro našeho velectěného prince byla co nejchutnější po všech stránkách. To bych
mohl stihnout i s přípravou normálního oběda, řekněme ještě před setměním,“ narazil
si umolousanou zmuchlaninu zpět na kulatou hlavu a učinil krok vzad.
„To máme třetí možnost!“ odklepla sudička svou holí potřetí a naposled. „Vidím, že
jeho jasnost nemá samým překvapením slov! Necháme jej v klidu dosnídat a potom
se připraví pan komoří se svým zvěřincem,“ zasípala do dlaně babice, zvedla se a
popohnala trojici poddaných plnit zmíněné úkoly, čím jiným lépe než svou
osvědčenou holí.
Princ osaměl. Nemoha popadnout dech, jen naprázdno otevíral ústa, mrkal očima a
již se začínal vnitřně pomalu, ale jistě smiřovat se svým nevyhnutelným zánikem.
Snídaně před sebou se pochopitelně již ani netkl. Do svých sítí jej ovinul opět ten
včerejší pocit odevzdané odpoutanosti, při němž zčistajasna nabyl mlhavého pocitu,
že v místnosti není sám. Z tohoto útlumu, sám nevěděl, po jakém čase, prince vytrhlo
zděšené mečení a bečení, doprovázené cinkáním pasteveckého zvonce.
Zase bez zaklepání, jak se již ostatně stalo zvykem, vrznuly dveře a dovnitř byla
vehnána rohatá černá koza podobna čertu a andělsky bílá chundelatá ovečka, jíž se
na krku kýval onen slyšený zvoneček. Za nimi vtrhli do místnosti komoří se sudičkou.
Obě zvířata měla v očích vepsaný strach, jenž se po chvíli začal měnit ve zvědavé
nahlížení do jim dosud neznámých a jimi nikdy nenavštívených prostor, obzvlášť
když přestalo to stresující a bolestivé popohánění klikatými schodišti a chodbami
hradu.
„Zde máš princi své odpolední společnice. Komoří chtěl nakonec přece jen vzít ještě
nějakou tu slepici, prý jen tak pro jistotu, to jsem mu ovšem důrazně rozmluvila!“
klepla sudička svou holí.
„Ano, přesně tak nejjasnější princi,“ promnul si se zasyknutím komoří vybarvující se
modřinu na zátylku. „Necháme zde Vaší nejjasnější jasnost a dopřejeme Vám
potřebný čas a soukromí tady s kozou Rozárkou a ovečkou Lolou,“ uklonil se a
nečekaje na další ránu, opustil kvapně princovu komnatu.
„No co?“ zahleděla se sudička přímo do prince, „za zkoušku to přece jen stojí! Anebo
to chceš raději rovnou vzdát?!“ přísně nakrabatěla čelo.
„Vzdát ne, jen potřebuji tuto situaci nějak strávit,“ odvětil smutně princ, odstrkující
přitom dotěrnou hlavu ovce, která se jako první uklidnila a začala se k princi lísat.
Koza ovšem nezůstala pozadu a s hlasitým mečením se také dožadovala princovy
pozornosti.
„Zcela evidentně jsi jim sympatický! Tak si to u nich nepokaž! Ženská náklonnost umí
být velice vrtkavá a snadno se mění v nenávist, na to nezapomínej! A vy holky buďte
hodné a poslušné,“ s upřímným smíchem za sebou při odchodu hlučně zabouchla
nepříjemně vrzající dveře, kterým stále nikdo nepromazal panty.
Zatímco kozu přestala princova apatie bavit a jala se prozkoumávat jeho komnatu,
ovečka se u něj stále vytrvale držela. Princ rezignoval v jejím odstrkování a svěsil
ruce podél těla. Toho Lola okamžitě využila, smyslně zabečela, zacinkala zvonečkem
a něžně si uložila hlavu do princova klína, odkud jej mohla svými láskyplnými zraky
hypnotizovat v domnění, že tato předehra dosáhne svého účelu a dojde naplnění.
Rozárka si mezitím poskakovala za radostného mečení po místnosti, vrtěla ocáskem
a sem tam mimoděk utrousila nějaké ty bobky. To už ji zaujalo princovo lože, do
kterého bez sebemenších obtíží vyskočila a bavila se energickým poskakováním v
hedvábném povlečení. Vrzavé zvuky postele ji ještě více vybízely k razanci doskoků,
které doplňovala fanaticky hlasitým mečením, s nímž hlavou trkala do polštářů, až
kolem začalo létat bělostné peří.
Princ si toho vůbec nevšímal, což se nedalo povědět o komořím. Ten na druhé straně
zavřených dveří se zatajeným dechem naslouchal těmto zvukům a upuštěné otěže
jeho fantazie jej odnášely na vlně animálního vzrušení do úplně jiné reality. Do
úzkých škvírek přivřené oči, přerývaný dech a kapička stékající z koutku jeho úst byly
pro něj v tu chvíli něčím tak vzdáleným, zrovna jako dveře a chodba, že málem
dostal infarkt, když se za ním ozvalo decentní zakašlání.
„To nemáte nic jiného na práci?!“ zašeptala sudička, která se mezitím sama chtěla
nenápadně přesvědčit, co se v princových komnatách odehrává. Ani nečekala na
odpověď, rovnou komořího razantně přetáhla. Ten se zmohl pouze na tlumené
heknutí při nepřirozeném prohnutí svého těla, zahuhlal něco, co by se při nemalé
dávce fantazie dalo označit za omluvu, otřel si slinu z koutku, prohnul právě
namasírovaná záda do jejich přirozené polohy a kulhavým krokem rozcházel své
vzrušení dlouhou chodbou co nejdál od babice a nebezpečí její hole. Ta svým
vnitřním zrakem zhodnotila situaci za dveřmi, odfrkla si a vydala se do hlubin hradu
zkontrolovat kuchařovu práci na těstové panně a případně popohnat jeho úsilí k
rychleji zdárnému výsledku.
…
„Myslela jsem, že plán soulože s pečivem je připraven pro vašeho prince!“
zaskřehotala jen co vstoupila do kuchyně a překvapila mistra kuchaře bez kalhot při
nelichotivých aktivitách s těstem, při kterých se mu nechutně vlnil jeho tukový bachor
lesknoucí se potem. „Ne, že by mne tady ještě něco překvapovalo, ale na takovéto,
bez prominutí prasárny, nemáme teď čas!“ dodala důrazně.
Kuchtík okamžitě přestal ve svých kopulačních pohybech, těsto se rázem přestalo
drolit a k nohám mu upadl zbytek pomačkané potrhané upečené hroudy, z níž
okamžitě začínala vytékat hustá náplň.
„Ehm, víte,“ podrbal se v rozpacích na hlavě, než si uvědomil svou nepatřičnou
nahotu a zakryl ji alespoň zmuchlanou flekatou zástěrou, kterou si rychle ovázal
kolem pasu. „Nemívám tady hosty,“ zakašlal, „i když to, čeho jste právě byla
svědkem, není vůbec tak jak to vypadá. On našinec nepotřebuje tydle šidítka, stačí
stará dobrá ruční práce. No občas pro zpestření se dá…“ zatěkal očima po místnosti.
„Vaše choutky mě ale vůbec nezajímají, i když pro zajímavost, proč tedy tohle?“
ukázala prstem na hroudu.
„To je přece prosté!“ zakroutil hlavou, jako by chtěl sudičce naznačit impertinentnost
její nechápavosti. „Přece jen sexuální pomůcky z těsta, navíc v podobě ženy,
nepřipravuji každý den. Většinou se moje práce týká pouze přípravy jídla a s tím se
tak běžně nesouloží, i když…“ hned se zarazil, „abychom se dostali k věci,
dokončoval jsem zkoušku výdrže různých těstovitých směsí a vhodných náplní pro
oblast, vždyť víte,“ zakroužil si kolem výstupku na zástěře. „Vše ostatní mám již
hotové. Myslím tím tvrdý sušenkový korpus různých částí těla oné panny, které buď
již chladnou nebo se dopékají v peci, abych je mohl vyplnit krémy a pudinky,
pospojovat a následně celý výtvor ještě polít zpevňující karamelovou polevou. Ta
vytuhne do pevné krusty, takže panna vydrží příval princovy touhy.“ V jeho tváři se
rozlil výraz spokojenosti s vlastním umem.
„Takže kolik ještě času?“ poklepala netrpělivě babice svou holí a na její tváři byl pro
změnu vidět vnitřní souboj: udeřit či neudeřit. „Moc času nám opravdu nezbývá,
mimochodem pokus z domácím zvířectvem byl neúspěšný. Dáme princi ještě trochu
času, aby si užil alespoň uklidňující vliv přítomnosti kozy a ovce ve svých komnatách
a pak bych se již ráda vrhla na pokus číslo dvě, v pořadí třetí navržený.“
„Dle mého odhadu,“ podrbal se kuchař na jedné ze svých holých půlek, než
zahnutými prsty zajel pod kuchařskou čapku na hlavě, „ještě hodinku dvě, víc ne. Ale
zapotím se u toho, to zase jooo!“ dodal důležitě. „A víte, co je zajímavé?“ důležitě se
odmlčel, roztáhl ruce, než opět pokračoval. „Tohle místo, jen co jsem začal pracovat
na této pečené panně, přijde mi nějaké jiné. Jako by se něco měnilo, sledovalo mne.
Jako by bylo vše úplně jinak a měnilo se, ztrácelo! Nevím, jak to lépe vyjádřit,“ polkl,
čekaje na reakci návštěvnice.
„To je přece naprosto jasné, kuchaři! Vlastně pro tebe ne, ale to taky není tvoje věc,
máš jiný úkol, než hloubat nad záležitostmi, jež ti nepřísluší. Tak do práce!“
zakrákorala spokojeně a poslední co zahlédla, než z kuchyně odešla byl kuchařův
vyšpulený nahý zadek. Zatímco kuchař v předklonu koukal do kamen, jeho zadní
„oko“ sledovalo odchod stařeny. Visící šourek jí při tom mával na rozloučenou.
…
„Komoří! Komoří! Kde jsi ty dobytku?!“ zakřičela do chodeb. K důrazu přidala i dunivé
poklepávání své věrné hole.
„Tady paní, už se řítím!“ ozvala se vyděšená fistule kdesi z poza rohu. Plácavé kroky
se začaly rychle přibližovat doprovázené dusivým sípáním podobným splašenému
sentinelu. „Co si přejete?“
„Pojď se mnou za princem. Zjistíme, jestli něco nepotřebuje a ty aspoň vyženeš ta
dvě zvířata z jeho komnat a trochu mu tam poklidíš. Určitě po sobě ti sudokopytníci
zanechali pěknou nadílku.“
„Rozkaz paní!“ poskočil si a hopkavě následoval její kroky.
„Tak to je vážně boží dopuštění!“ zhodnotila pohledem princovu komnatu.
Koza si v poklidu hověla v peřinách postele a přežvykovala slámu, kterou vybírala z
prokousaného otvoru v princově matraci. Všude kolem ní v metrovém perimetru bylo
roztroušené nemalé množství bobků. Ovce ležela opřena princovi o nohy jako věrný
psík a klimbala. Princ hleděl do nikam s nehybností mramorové sochy.
„Vše v pořádku princi?“ byla první slova, která po hlasitém zakašlání, k němuž v
odpověď zamečela koza vytržená z klidného zažívání, což přivedlo prince zpět k
vnímáni svého okolí. Zamrkal, promnul si oči, nasucho polknul a jemně nohou
odstrčil ovci.
„Líbíte se jí,“ zhodnotila vědma uštěpačnou poznámkou oveččinu snahu přiblížit se k
objektu své náklonnosti zpět. To už ji princ agresivně nakopl, až zaznělo bolestivé
zabečení.
„A teď už naštěstí ne!“ zavrčel podrážděně princ.
„Uklidni se, holobrádku!“ zametala blesky sudička. „Tohle byla jen zahřívačka! A
stejně si myslím, že by si minimálně ta ovce dala říct, kdybys využil nabízené
příležitosti.“
„Copak Lola,“ rozněžněle vypustil z úst správce, než si je střelhbitě zakryl dlaní. „Tak
poďte holky!“ Chvíli se za rohy přetahoval s kozou. Nechtělo se jí opouštět nově
objevený pohodlný a vyhřátý pelíšek, který si navíc tak pracně označkovala svými
bobky a provoněla typickým kozím pyžmem. Nakonec však poznala, že pokud
nepůjde po dobrém, bude muset po zlém, a i přes důrazně ublíženě nesouhlasný
mekot se postavila na rozechvělé nohy a seskočila z lůžka. Ovečka se po princově
kruté inzultaci ani nenechala příliš přemlouvat a opouštěla komnatu za vyčítavě
bolestného bečení.
„Dej se trochu do kupy, čeká tě soulož s pečivem, anebo s dortem, sušenkou, co já
vím, jak to nazvat!“
„To jsou mi vyhlídky!“ zabručel.
To se již začal ozývat skřípavý zvuk koleček přibližujícího se vozíku. „Haló, haló!
Otevřete mi dveře!“ vyvolával kuchařův hlas. „Vezu urgentní objednávku!“ ani na nic
nečekal a přední stranou tlačeného vozíku, překrytého bílým plátnem s vlajícími
okraji, jenž pod svými prohnutími nechával tušit ukrývající se snad ženskou postavu,
rozrazil nedovřené dveře princových komnat. „Vaše objednávka byla právě doručena,
Vaše Výsosti! Mohu říci, že se jedná o mé mistrovské dílo, vlastně o dvě! Obě jsou
mistrovská!“ zabrzdil vozík, zadmul se pýchou až se mu pupek nafoukl do obřích
rozměrů, až látka zástěry zapraskala. Pózu ještě dovršil rukama zapřenýma hrdě v
bok.
„Tak se ukaž ty jeden mistře,“ zasmála se upřímně sudička, „jsem sama zvědavá cos
to dovezl za mistrovské dílo.“
„Hned, hned, jen okamžik strpení,“ kuchař nadzvedl cíp plachty, až pod ním skoro
celý zmizel. Jen jeho holý zadek vyčníval ven. Po chvíli vytáhl přiklopený stříbrný
podnos.
„Než začneme s prezentací,“ rozesmála se stařena ještě hlasitěji, „kdes nechal
kalhoty? To sis je od té doby, co jsem byla na inspekci v kuchyni nenatáhl, ty hovado
jedno?!“ dusila se smíchem.
„Ajooo,“ infantilně pronesl zaražený kuchař, „on vlastně nebyl čas, vždyť jsem se
nezastavil! A sama jste povídala, že není času nazbyt!“
„No dobře, omluva přijata,“ musela se babice vydýchat, aby jí rudá barva z jindy
bledého obličeje trochu ustoupila.
„Jaká omluva?! Donedávna jsem ani nevěděl, že mám kuchaře a teď se mi po mé
soukromé komnatě producíruje nahý?! Tak to neee!!“ začal pro změnu rudnout princ.
„Radím ti stále to samé, mladíče! Uklidni hormon a nerozptyluj se! Navíc má zástěru,
takže technicky vzato nahý není. A když se bude náležitě správně natáčet, už znovu
ten otřesný výjev nespatříš,“ zadušovaným smíchem se natřásala sudička. „Viď
kuchaři, že to pro svého panovníka uděláš!“
„Jistě! Jistě! Beze všeho!“ přešoural se čelem k princovi kuchař, velký tác pevně v
obou rukách, než jej s ulehčeným výdechem odložil na jídelní stůl. „Tadá!!!“ nadzvedl
vrchní poklici a na přihlížející vykouklo torzo ženského klína. Princ suše zadávil.
„A no tak princi, vždyť je to vcelku hezký dort,“ zhodnotila babice kuchařovo umění.
„I realistické! Tedy aspoň co si pamatuju,“ dodal pyšně kuchař. „Navíc obsahuje oba
otvory, jen u toho nižšího, pokud by ho jeho jasnost preferovala, by musela trošičku
podklesnout v kolenou.“
„Tohle nestačí,“ promluvila vážně sudička.
„Nevadí, tak si dort poté můžete dát ke kávě,“ uzavřel téma kuchař a opět poklici
položil zpět na dort. „Zde je to, co očekáváte!“ Přešel rychle zpět k vozíku. Při
prezentaci úplně zapomněl na svůj slib a princovi dal opět příležitost pohledět na své
bělostné chlupaté půlky.
„No fuj!“ odplivl si princ a slinou trefil býčí oko …
Kuchař vyjekl, jinak si svůj prohřešek proti etiketě ani neuvědomil a princovu reakci si
vyložil úplně špatně. „Vaše Výsosti, vždyť jste ještě ani můj hlavní výtvor neviděl a už
takové urážlivé hodnocení?! Člověk se může přetrhnout a stejně je to málo! Nikdo to
neocení!“ pronesl skoro až plačtivě.
„Uklidni se kuchaři, od toho řešit tvoje emocionální výlevy tu nejsme! Na to stačí
bohatě ty princovy! Ani od té tvé řitě!“ zavrčela sudička. „Ukaž radši tu svou chloubu!
A tím opravdu myslím to co je zakryto na vozíku a ne tu tvou holou sádelnatou prdel.
Jen aby bylo jasno,“ klepla vztekle holí. Následně naznačila možné napřáhnutí k
ráně, snad aby nedošlo k dalším zbytečným průtahům.
Kuchař instinktivně ucukl, přesto stačil chytit cíp plátna. Zhluboka vydýchl, zavřel oči,
kývnul hlavou pomalu dopředu. Následně ji prudce zaklonil, přičemž vydal hluboký
hrdelní zvuk imitující zvuk bubnu. „Tadá! Mé umělecké dílo k vašim plným službám,
jasnosti!“ vykřikl, prudce vrátil hlavu do přirozené vertikály, mrkl a trhl rukou. Plátno
se se zašustěním nadzvedlo a sesulo stranou, aby odhalilo členitost smyslných
zaoblení objektu, jež do té chvíle halilo.
„To je!“ zakuckal se princ.
„Ano, to je Váš osobní šukací koláč, výsosti,“ dodal vážným hlasem kuchař, přitisknul
si pěst stále svírající látku přehozu k srdci. Volnou rukou, bůhví odkud, vytáhl nůž,
aby udělal přesně a čistě mířený řez v rozkroku koláče. „Nyní je vše dokonalé.“
Uklonil se, zprudka narovnal a při bezchybně vojenském čelem vzad svou zářící
holou a chlupatou trčící prdel vyprovodil z princových komnat. Plachtu přitom odtáhl
za sebou.
„No, tak princi,“ přehlédla babice se zalíbením poživatinu před sebou, „hned bych se
do ní zakousla sama! Ovšem pro mne tu neleží. Já si jen přijdu zakrojit toho
vaginálního dortu ke kafíčku, až tady s tím koláčem budeš hotov. Takže svlékat a šup
na to! Čas se nám krátí, už je skoro večer! A když nevyšla zvířata, snad vyjde pečivo,
alespoň to musíš zkusit! Protože poté nám zbývá už jen ten řezník doktor! Uvědom si
to, prosím!“
„A jak poznám, že to klaplo?“ dotázal se nechápavě princ.
„Ty nijak! Já to poznám!“ dodala důležitě stařena a při odchodu pohladila bříšky prstů
tvář ležícího koláče. Se smyslně přivřenýma očima si prsty olízla, následně prošla
dveřmi, udeřila holí a dveře se za ní s bouchnutí samy uzavřely. Ještě pro efekt
přetáhla komořího, tísnícího se nenápadně v koutě přes hrb, aniž by byla nucena
zpomalit.
Princ se vydýchal, protřepal končetinami, zakroužil hlavou a začal ze sebe shazovat
své svršky. Kalhoty si nechal spuštěné u kotníků. Když už stál takto obnažen před
objektem svého ne tak úplně vynuceného zájmu, naklonil se nad ležící „ženské tělo“.
Musel uznat, že vypadá opravdu úchvatně. Připomínala spící pannu, jako z nějaké
pohádky. Neovládl se a musel si k ní přivonět. Omamně sladká vůně mu zavířila
uvnitř hlavy. Oblízl něžně čnějící rudé ostrůvky bradavek. Nejdříve jednu a následně
druhou. Ocenil kuchařovu vynalézavost, neboť ta první chutnala po jahodách,
zatímco druhá měla příchuť lesních malin. Vyhoupl se zlehka atleticky, poháněn
hormony, na vozík, který drobet popojel. Nad novým zatížením zálibně zavrzal a
kalhoty u princových kotníků zašustily. Nesčetné kameny okolních zdí, jako by v
očekávaném úžasu neslyšně povzdechly v jemném zavibrování.
Princ plně zaujat snahou pomoci si jednou rukou zasunout svou ztopořenou chloubu
do objektu svého vzrušení, si ničeho z toho nebyl vědom. Naopak jedna zapírající
ruka mu jako opora nepostačila, neboť se smekla po mastné hraně vozíku a princ
plnou vahou dopadl už při prvním přírazu na tělo těstové panny. Těsto tento nápor
nevydrželo a princ se zabořil do jeho útrob. Poškrábán od ostrých hran tvrdé krusty a
ulepen krémy, pudinky a šlehačkami vnitřku, začal dětinsky vřískat. Slzy ztékaly v
hořkém proudu po jeho tvářích přímo na pannu, mísíc se s jejím mazlavě sladkým
obsahem.
Prudce se přetočil. Spadl z vozíku. Bolest dopadu ani necítil. Stále plakal a
rozmazával si obsah těstové panny spolu se slzami po celém obličeji. Martyrium
jím zmítalo do té doby, než vysílilo jeho tělesnou schránku a princovo vědomí se
mohlo konečně propadnout do nevědomí snové říše.
A mrtví, v hlubinných strukturách krystalických mřížek kamenů ukrytí, bděli nad jeho
neklidným spánkem. Za okny mezitím již začala přebírat svou vládu noc. Do ní se
zformovaly indigově temné mraky plně zakrývající téměř dokonalý kotouč měsíce a
poprvé se zablesklo. Následně se rozezněl šum hustého deště, doplňovaného
četnými blesky a hřměním živelné bouře. Meluzína bolestivě vřískala opuštěnými
prostorami hradu.
…
Celý hrad spal, až na kompletně osvětlené prostory nejvyšší věže, kde se nacházela
osobní komnata spojená s laboratoří královského felčara. Mohlo by se zdát, že se
jedná o nejméně prakticky zvolené prostory, neboť veškerý svůj již dříve zmíněný k
bádání určený materiál skladoval naopak v nejnižších hradních kobkách, kde byl tolik
potřebný stálý chlad. Tento nedostatek předpokládající neustálé zdolávání
nekonečných schodišť vyřešil již před lety důmyslným mechanismem soustavy lan a
soukolí, kterému dal soukromě pracovní název „výtah“.
Právě vehementně točil ovládací klikou, aby si vytáhl poslední chybějící součásti pro
již skoro kompletně sestavené „ženské“ tělo. To jeho při pravidelném ohýbání a
narovnávání vydávalo rytmické praskavé zvuky. Jako by lékařova tělesná schránka
hrála soukromou kloubní symfonii pro výtvor, který má již co nevidět obživnout, a
bouře mu byla doprovodným orchestrem.
Když konečně dotočil klikou, řádně ji zajistil kolíkem, otřel si pří důkladném protažení
zad orosené čelo a soustředěně se vydýchával, než přešel k vytažené bedně. S
heknutím ji řesunul přes okraj a otevřel. Se zalíbením pohlédl na v jejích útrobách
vyskládané skleněné nádoby s kalným obsahem. Postupně, nadmíru opatrně je
vyskládával na desku masivního pracovního stolu, než jejich voskem uzavřená široká
hrdla začal postupně otevírat.
Vždy vzal takový díl „skládanky“, jenž právě potřeboval, přenesl k tělu, umístil na své
místo a poté soustředěně popřipojoval k většímu celku. S estetickou stránkou věci si
evidentně hlavu nikterak nelámal. Přece jen to byl hlavně muž vědy a takovým o
krásu až tolik nejde, jako spíše o bezchybnou funkčnost. Snad i proto povrchové
stehy byly těmi nejhrubšími. Okraje zůstávaly rozšklebené a prosakovaly z nich hnis
a krev.
„A hotovo!“ pleskl o sebe slizkými dlaněmi po uplynutí nejasně dlouhé doby v tiché
práci a mazlavě si je promnul. „Nyní tě holka přesuneme do improvizovaného lůna,
kde zůstaneš až do rána, abys znovuzrozená v celé své nádheře mohla posloužit
našemu princi. „Šťastlivec jeden! Kdybys nebyla pro prince, okamžitě bych na tebe
skočil sám,“ oblízl si vilně špičkou jazyka okoralé a místy rozkousané rty. „Třeba ještě
zbude!“ Skřehotavě se zasmál.
Podepřel ležící tělo pod pažemi, přetáhl přes hranu kamenného stolu, na němž
své dílo sestavoval. Zhluboka nabral vzduch do plic a cuknutím přesunul tělo do
souběžně se stolem ležící tepané měděné kádě naplněné nevábně zapáchající
kapalinou. Ozvalo se šplouchnutí. Zběžně zapíchal jehly elektrod do předem
promyšlených míst, jen aby káď přiklopil přesně padnoucím víkem a neprodyšně
uzavřel. Víko bylo osazeno pouze jedním slídovým průzorem.
Zvesela si zahvízdal. Skoro až tanečním krokem přecupital zpět ke zdi s další klikou.
To již venku řádila bouře v plné síle. Po zatočení se vysunuly nad úroveň střechy
soustava kovaných ocelových tyčí, sloužící k chytání energie blesků. Už po prvním
třesknutí blesku o jednu z antén se celou místností rozneslo bzučení a vzduch se
zvláštně rozvibroval lapeným nábojem. Současně obživl zaprášený a pavučinami
potažený panel plný všemožných barevných světýlek a budíků.
Ranhojič přešel k velké páce, pevně ji sevřel do kostnatých podlouhlých prstů.
Významně zatajil dech. Ozvala se druhá rána, následovaná v rychlém sledu třetí a
čtvrtou. S výdechem prudce páku přepnul do druhé polohy. Povolil sevření, prudce
ustoupil, rozpřáhl teatrálně ruce a otočil se. Z jeho doširoka ve fanatickém šklebu
otevřených úst vyšlo hlasité: „Žiiiiiiij!“, následované ještě hlasitějším: „Auuuuu!
Doprdelééééééé!!!“ když si ukopl malíček o hranu kádě. „Seru na to, jdu spát!“ dodal,
když intenzita bolesti trochu povolila, mávl rukou směrem ke kádi, v níž si podle
čvachtavých zvuků představoval mrskající se tělo, a odpajdal směrem ke svému
lůžku, do nějž padl tak jak byl zaneřáděný od zbytků biologických materiálů a
vysílený mnoha hodinami usilovné práce okamžitě usnul za doprovodu spokojeného
hlubokého chrápání. Kameny okolních stěn se spokojeně chvěly v očekávání.
…
„Je vidět, princi, že jsi měl náročnou noc!“ pronesla nepříliš vážně sudička. „A ta
úplně nedopadla. Přesto je to vlastně takové sladké, první seznamování se s taji
ženského těla, pro mladého muže,“ výrazně hraně mrkla. „Jak vidno, nemálo z té
sladkosti ulpělo i na nejjasnějším těle a i hmyz snad z celého hradu si přijde taky na
nějakou tu zábavu,“ již nevydržela a zlomila se v pase nadále nezadržovaným
smíchem. „A poměje se,“ zamávala rukou. „Toho bzukotu kolem, najednou!“ opět se
nezadržitelně rozesmála.
„Hm, vtipné!“ odpověděl princ notně vykolejeně z nenadálého vpádu stařeny, která ho
navíc probudila polonahého, olepeného a otlačeného od tvrdé podlahy. Vystřelil do
pozoru a neohrabaně se opět předklonil a snažil si co nejrychleji od kotníků
vytáhnout zmuchlané kalhoty. „Dnes v noci s největší pravděpodobností zemřu a vy
si tady ze mne ještě děláte srandičky! Nemusím připomínat, že má smrt znamená i tu
vaší!“ dodal vyčítavě.
„Promiňte staré ženě, Výsosti, že si zpříjemňuje možná poslední den svého života
smíchem,“ hraně mu na chvíli opět zavykala. „Pravda je taková, že již roky jsem se
tolik nepobavila, jako za tu chvilku, kdy jsem zde na hradě,“ omluvně pokrčila
rameny.
„Rádo se stalo!“ zabrblal princ a sám mácháním rukou odháněl hejno dotěrného
hmyzu. „Chtělo by to lázeň,“ zauvažoval, „než tedy přejdeme k tomu nejděsivějšímu,
co mne tady v tomto neutěšeném životě ještě čeká! Komoří!“ vyštěkl rázně, „kde
sakra jsi?!“
„Přeje si jeho nejjasnější jasnost?“ vyloupl se ohnutý hřbet zpoza dveří a ostražitě se
přibližoval kolem sudičky k princi.
„Okamžitě odvez tu kuchařovu zrůdnost! Pak mi připrav koupel a trochu to tu ukliď, ať
se zbavíme toho otravného hmyzu!“
„Jistě pane, k službám!“ Výraz v komorníkově tváři vyjadřoval při odtláčení
rozpadající se pečivové společnice leccos, jen ne jeho upřímnou účast.
„A tohle si vem taky!“ odhodil vztekle poklici, podebral podnos a mrsknul dortovým
klínem přímo do mizejícího hrbu. „Že kuchaři pěkně děkuji!“
„Škoda toho dortu, princi!“ posmutněla stařena. „Docela jsem se na něj těšila. K
hořké silné kávě by byla taková sladká pipina úplná lahůdka.“
„To máte opravdu blbé!“ zavrčel princ. „Já mám žaludek z nervů tak scvrklý, že na
jídlo nemám ani pomyšlení a na sladké, to už teprve ne!“ sehnul se pro chumel svého
včerejšího oblečení a počal se otírat z toho nejhoršího nánosu přilepených kousků
těsta a náplní.
„Vaše lázeň je připravena, jasnosti,“ zaznělo ode dveří a do princových komnat se
nahrnuly necky se šplouchající kouřící vodou.
„No to byla sakra rychlost!“ uznale hvízdl překvapený princ.
„No to víte, skoro jako kouzlo! A zde ještě mýdlo. S jelenem.“ Napřahoval komoří
ruku, než začal ze země uklízet spoušť rozbředlých hrudek po pekařových výtvorech.
Zametl a vytřel až s nebývalou rychlostí, aby se následně opět ocitl na pro něj daleko
bezpečnější straně dveří. I pro něho bylo toho vzrušení dvou předchozích dní již více
než dost.
„Nechám tě se v klidu umýt a půjdu se radši podívat, co ten černokněžnický felčar
vytvořil za zrůdu. Tedy, chtěla jsem říct, za přitažlivou umělou ženu!“ rychle dodala
čarodějnice a také se vybrala pryč z princových komnat. Zabouchla za sebou dveře,
jen tak cvičně přetáhla komořího přes záda a spokojeně vyrazila chodbou vedoucí
směrem ke schodišti do nejvyšší věže.
…
Princi horká lázeň udělala až nečekaně dobře. Smyl ze sebe lepkavé fiasko trapnosti
včerejšího večera. Necítil se přímo znovuzrozeným, i když alespoň na prchavý
okamžik se tomuto pocitu jeho vnitřní rozpoložení přibližovalo. Ještě při osoušení těla
velkým ručníkem si užíval hebkých doteků látky na své kůži. To vše přerušilo rázné
zabouchání na dveře.
„Moment!“ vykřikl a nasupeně odhodil osušku. S vědomím, že posvátný okamžik je
ten tam, vztekle započal s hledáním čistého oblečení. Stihl na sebe navléct nohavice
a košili, když se bouchání ozvalo znovu, urputněji a nesmlouvavěji. „Říkám okamžik!
Sakra!“ vyštěkl zoufale. To už se však bez vyzvání dveře začaly otevírat a do
princových nozder se vedral silný zápach hnilobného rozkladu a nepříjemně
dráždivých chemikálií. Měl co dělat, aby svůj opětovně vystresovaný zažívací systém
udržel v klidu.
„Není čas ztrácet čas, milý princi,“ vcházela s těmito slovy kmotra a na potměšilém
výrazu její tváře bylo patrno, že se blíží něco opravdu strašného, čehož předzvěstí
byl právě onen nesnesitelný puch nebo spíš celá hutná směsice puchů.
„Snad nechcete oddalovat zlatý hřeb úspěch vědy nad smrtí a pomíjivostí hmoty!“
zaskřehotal zpoza sudiččiných zad ranhojič, jehož plášť vypadal ještě nechutněji než
obvykle. Princ ani nechtěl domýšlet původ nových mazlavých skvrn a kousků čehosi,
co kdysi bílý plášť pokrývalo a nemělo kdy zaschnout a odrolit se. „Mé mistrovské
dílo čeká na jeho jasnost za dveřmi. Já pro něj s Vaším svolením skočím,“ uklonil se
lékař, vycenil zuby v úsměvu věru vzbuzujícím oprávněné obavy přicházejícího děsu
a bez toho, aniž by vyčkal na svolení, okamžitě pro svůj výtvor odběhl.
„Dobře, dobře,“ princ nasucho polkl, když svolení dával zádům šíleného doktora.
Pokusil se vydýchat a psychicky připravit, i přestože neměl už žádnou sílu, natož čas.
To se již s vrzáním přibližovala doktorem tlačená židle s kolečky. Na ní seděla tušená
silueta, jejíž tvary vystupovaly z pod přehozené plachty vypadající ještě daleko
odpudivěji než lékařův plášť.
„To víte, jasnosti, nebyl dostatek času, aby se má Eva, tak jsem se rozhodl skromně
pojmenovat tuto první umělou ženu, naučila plně užívat dar pohybu svých končetin.
Přece jen se od svého nočního zrodu až do rána plácala ve výživovém roztoku
porodní kádě. Proto jsem si dovolil narychlo zhotovit i tento přepravní prostředek,
toto kolečkové křeslo.“ Zatvářil se po svých slovech jako někdo, kdo rozluštil
nejtajnější tajemství samotného Vesmíru a korunoval sám sebe do pozice
rovného Bohu.
„To už říkal kuchař o mistrovském díle! A jemu se alespoň po estetické stránce jeho
dílo opravdu podařilo! Co nabízíš ty doktore?!“ sarkasticky prodral princ mezi zuby.
„A co vůbec máte s těmi přehozy?! To jsme jako na zahájeních nějaké výstavy, nebo
co?!“
„No dovolte, můj princi!“ ohradil se dotčeně ranhojič. „Srovnávat stvoření nového
života s upečením mrtvého těsta?! To jste mne ranil!“ teatrálně se chytil u srdce,
svíraje jeden cíp přehozu, než jím prudce trhl, aby odhalil svůj zázračný výtvor.
„Eva?!“ podlomily se princi nohy, klesl na kolena a zlomil se v dávivé křeči. Oči
vytřeštěné čirým děsem a znechucením. Ven z něj vycházely pouze kyselé šťávy,
což bylo nejspíš jeho štěstí. Nemít žaludek prázdný, určitě by při vypuzování jeho
obsahu v princově vystresovaném těle něco selhalo, prasklo a způsobilo by to jeho
neodvratnou smrt.
„Koho mají oběsit, ten se neutopí!“ dodala zcela vědomě na princovo vnitřní
rozpoložení sudička. Sama bojující se suchým dávícím reflexem si na obličej přiložila
rychle z kapsy vylovený kapesník. „Je mi líto princi, neměla jsem čas tě na tohle
připravit. Tady doktůrek byl až příliš dychtivý ti představit to svoje veledílo co nejdřív!“
odplivla si zhnuseně kyselou slinu, když se jí podařilo nad svými útrobami silou vůle
zvítězit.
„Eva?!“ opět bolestně zavřískl princ. Vysíleně si otřel oslintanou bradu rukávem.
Doširoka vykulené oči nemohl odtrhnout od čehosi nepopsatelného, trůnícího na
přitlačené židli. „Ani jméno Lilith! Ani toto jméno by nevystihovalo vším otřásající
rouhačství existence tohoto monstra, které tu fyzicky je přítomné! A to jen díky
zvrácenosti mysli jejího tvůrce!“
K dovršení princových slov se zmíněné monstrum ošilo, jeho pokřivená ústa
v nepřirozeném místě na deformované hlavě, vypadající, jako by prošla nějakým
lisem, se rozšklebila. S vyluzovanými hekavými zvuky a vypláznutým zčernalým
boláky posetým jazykem, vztáhla ke klečícímu zhroucenému princovu tělu třesoucí
se paže, každou jinak dlouhou. Jednu porostlou hustou srstí, druhou sice holou,
ovšem nezdravě šedivou protkanou sytě zelenými ostrůvky skvrn. Jednoznačně
mužská hruď, držící pohromadě obzvláště hrubými stehy byla osazena
spíše než ženskými ňadry povislými kožovitými vaky, opět každé jiných rozměrů.
Jedno bylo protkáno temně fialovým žilkováním, zatímco další již zachvátila čerň
rozkladu. Nemluvě o nepohyblivých nohou. Levá sestávala ze tří různých částí,
zatímco pravá byla zakončena ke vší té zvrácené absurditě dokonce kopytem.
„Okamžitě to odvezte pryč! PRYČ a zničte to!!! Rozsekejte to! Spalte to!!!“ zakřičel
princ z posledních sil, z mysli násilně vytlačujíc vtíravou představu kopulace s touto
zrůdou, zavřel oči a padl na bok, instinktivně se schoulil do prenatální polohy. V tu
chvíli mu bylo úplně jedno, že to bylo přímo do louže jeho vlastních před tím
vydávených žaludečních šťáv.
„Ale, Vaše Jasnosti!“ snažil se ještě zachránit svou čest lékař, to už však kmotra
napřáhla hůl k nesmlouvavému výpadu.
„Slyšel jsi správně infernální zmatlale! Zmiz i s tou svou pekelnou zrůdou! A hned!“
„Dobrá, dobrá. Vždyť nebude hned tak zle! A hlavně neubude!“ pronesl felčar tónem
nedívajícím sebemenších pochyb o tom, co se v jeho zvrácené mysli právě
odehrává, až se princ instinktivně zachvěl odporem a jeho končetiny se ještě více
přimkly k tělu.
„Omlouvám se princi,“ zaznělo až neobvykle smutným sudiččiným hlasem. „Nečekala
jsem, že to bude až taková hrůza! Chtěla jsem to vidět ještě dříve, než to dotáhne k
tobě, ovšem nenechal mě se ani podívat. Že prý první jeho geniální výtvor musíš
vidět a ocenit až ty. Když je přece jen pro tebe. Promiň princi, ještě jednou! Asi jsme
opravdu selhali, všichni a svorně! Prej Eva!“ přinutila se k dýchavičnému zasmání.
To prince přece jen přivedlo zpět k vědomí, o kterém si myslel, že jej opustí v
milosrdenství propuknutého šílenství z osvobozujícího od nejhoršího zážitku jeho,
navíc dnešní noci končícího života. „Je tohle vůbec možné?!“ zasípal. „Tohle se mi
opravdu celé jen nezdálo?!“ dodal a polkl.
„Bohužel ne, princi!“ sehnula se k němu babice, až jí zapraskaly klouby a poplácala
jej po rameni. „Vstávej. Přece takhle trapně nebudeš čekat na svůj konec!“ najednou
rázně vykřikla a šťouchla do princova schouleného těla holí.
„A proč ne?! Mně to po všech těch hrůzách docela vyhovuje! Život posranej,
zkurvenej! Už je mi stejně všechno jedno!!!“ zavřeštěla hromádka neštěstí.
„Nikdo neříkal, že je život jednoduchý! Právě naopak!“ řekla rázně kmotra. „To ovšem
neznamená, že si jeho konec nemůžeme ani trošku zpříjemnit!“
„Zpříjemnit?! A jak?“ V princově otázce byla obsažena nepatrná stopa zájmu, kterého
sudička okamžitě využila.
„Pokud vím, je ve sklepení ještě nemalé množství lahodně opojných a omamných
nápojů po tvém nectném otci. Co se je alespoň pokusit všechny ochutnat, když už
nemáme dostatek času na to je všechny vypít? Nebudu daleko od pravdy, když
předpokládám, žes ještě alkohol nikdy neochutnal, viď princi.“
„To je pravda,“ zapřel se princ o nejisté ruce a zvedl hlavu směrem ke stařeně. V
očích se mu zaleskl prchavý zájem.
„Nejvyšší čas to změnit! Aspoň něco v tvém životě.“ chytila se příležitosti sudička a
poklepala holí. „Komoří! Ty kůže líná, nástup!“ zakřičela z plna hrdla.
„Přejete si?“ ozvalo se zpoza dveří ještě než se stihly otevřít.
„Přines postupně to nejlepší k pití z králových zásob! Nejdřív nějaký životabudič, ať
postaví prince aspoň trochu na nohy. Ještě skoč do kuchyně a řekni kuchaři o
přípravu nějakých obložených mís, ať máme k těm lahodným nápojům tady s
princem co přikusovat. No a potom se už konečně ztrať, třeba k té své Lole! I ty si
zasloužíš užít zbytek dne své nesmyslné a bezvýznamné existence nějak příjemně a
ne neustálým špiclováním za dveřmi!“
Komoří se nejistě podíval na prince.
„Proveď!“ dodal princ a pomalu se sbíral ze země.
„Rozkaz pane!“ uklonil se komoří a vycouval pryč z komnaty s úsměvem, jenž
vyvolala zmínka o jeho milované ovci.
Zbytek dne se pro prince nesl v mlhách smyslového opojení alkoholem. Po několika
prvních ochutnaných nápojích, zajedených tu kouskem klobásy, kolečkem salámu,
kostičkou sýra, kouskem pečiva, anebo kyselou okurčičkou se děsivý výjev viděného
monstra postupně rozplynul ve sladce sílící opilosti. Ta mazala smích, zážitky,
vyprávění kmotřičky sudičky, až zčistajasna vymazala vše a v princově hlavě nastala
úplná tma.
Prince vzbudila nepříjemně chladivá vlhkost moči, jíž bylo nasáklé jeho lože a lepivá
zapáchající krusta zvratků ulpělá na jeho polštáři, ve spojení s pachutí vysušeného a
pálícího hrdla. Snažil se vykopat z nepříjemného sevření přikrývek. Polknout se mu
podařilo až napotřetí a tehdy otevřel i víčka. I když si v jinak od myšlenek
vyprázdněné hlavě, ještě zastřené závojem opilosti, uvědomoval vládu nastalé noci,
přesto se mu nepozdávalo nezvykle jasné světlo v jeho komnatě, které nemohlo
pocházet od měsíce v úplňku, i kdyby svítil sebejasněji. Rozmlženému vidění trvalo
nepříjemně dlouho, než se dokázalo zaostřit. Toto jeho zmatení alespoň trochu
zmírňovalo zjištění, že je stále ještě naživu.
Když se konečně mělo smysl rozhlédnout kolem sebe, uvědomil si, že ta sílící záře
vychází z kamenných stěn. Jako by jednotlivé kameny čekaly na to, až se probudí a
čím více přicházel k vědomí, tím sytější z nich vycházelo světlo. Došlo to až do
takové míry, že opět musel oči mrkavě přivírat, než si na záplavu světelné záře
zvykly.
„Co to?“ zachraptěl, nechápaje vůbec nic.
Vtom už se z kamenů začalo uvolňovat i něco jiného. Něco, co princi vyvolávalo
nepříjemné mrazení po páteři, ještě než si vůbec uvědomil, čeho je vlastně svědkem.
Nejdříve mlžně neurčité body, vymezující se svými potemnělými okraji koron
od okolního světla se velice nenuceně začaly rozrůstat v siluety stále více
připomínající lidské bytosti. Ty následně začaly vesmyslu postrádajícím reji vířit
nad princovou postelí a spojovat se do stále temnější a temnější postavy. Princi
chvíli trvalo, než si uvědomil, že tato postava oplývá i ženskými tvary. Přestože
obsahuje i jiné, zatím jen podvědomě tušená příslušenství.
Čím více se tato levitující „žena“ vymezovala okolnímu prostředí, bylo znát, že z její
hlavy vystupují dva špičaté rohovité výrůstky. Roztažená netopýří křídla nad
rozpaženými pažemi se rozhýbala a ještě za oblinami dokonale klenutého pozadí se
něco zamrskalo. Ano! Ocas! Prolétlo stále překvapenému princi myslí.
Ve chvíli, kdy všechny přízraky splynuly v tuto zhmotňující se temnou okřídlenou
bytost, se ozvalo vzrušené zavýsknutí, tvor prudce zamával křídly, vystřelila přímo
vzhůru pod vysoký strop, aby se zde zatočila, opět zavýskla a v pomalé piruetě se
snesla opět níž. To již nebyla tak temná. V místě, kde se dalo předpokládat její srdce
se zažehla oranžová jiskra, rozlévající se do celého „ženina“ těla, nyní již viditelně
nahého a měnila původně černou barvu pokožky do sytě růžové, až do místy
nepatrně červeného odstínu. Rohy, křídla, i ocas zůstaly černé.
A ty její oči! Pomyslel si princ. Větší než u člověka. Nic temnějšího a hlubšího
dosud neviděl.
Usmála se na něj rudými rty, následně znovu radostně zavýskla. Když byla
těsně nad princem, uchopila do svých pařátů cíp peřiny a roh pozvraceného
polštáře, opět se prudce vznesla, což s princovým bezvládným tělem na posteli
silně pohodilo. I potom však zůstal našponovaně ležet na zádech, ruce podél těla.
Jak si uvědomoval, nemohl se svou vůlí ani pohnout. Nepochyboval, že to
souvisí se zjevením této démonické ženy.
Ta se držela stále v princově zorném poli, když odhodila znečištěné kusy ložního
příslušenství co nejdál od postele, provedla poslední střemhlavou piruetu směrem k
nehybnému mladíkovi a dosedla lehce jako pírko na princova stehna, kdy jeho
vzrušením bující klín cítil tlak a vlhký žár toho jejího.
Křídla se jí složila na záda, zašlehala ocasem připomínajícím bič a napřáhla své ruce
nad princovu hruď, aby špičatými zahnutými nehty potrhala látku jeho noční košile a
odhalila jeho ochlupení postrádající mladistvou kůži. Následně jemně přejela nehty
přímo po ní. Princ vydechl strachem, vzrušením a ještě něčím. Ano! Dosud
nepoznaným pocitem, kdy se ho dotýká někdo jiný za zcela jasným záměrem.
Záměrem chtíče. Teplo vzrušení sálalo z této ženské bytosti a princ cítil, jak plně
počíná spalovat i jeho samotného. To už ho jednou rukou hladila ve vlasech a rty mu
sála ušní lalůček.
Křičel by, kdyby mohl. Již ne strachem, ten všechen spálil žár vzrušení. Rozčilovalo
jej, že je jen pomyslnou hračkou a nemůže sám nijak zasáhnout do probíhajícího
dění. Princ nevěděl, zda je žena němá, nebo jen nemá potřebu mluvit. Mlčícími ústy
zasypávala polibky jeho krk, aby nalezla jeho ústa a spojila se s nimi ve vášnivě
hlubokém políbení. Poté pokračovala po jeho bradě na ohryzek, krční tepnu, kde
pocítil tlak jejích ostrých zubů. Zavzdychal. To jediné mu ztuhlý krk dovolil.
Jeho vztyčeným bradavkám na rychle se vzdouvajícím hrudníku se věnovala
jazykem a sáním rudými rty opravdu důsledně. Jako by přesně věděla, co má dělat,
aby prince udržovala na hraně vrcholného vzrušení, ale přesto ji nepřekročila, což by
okamžitě znamenalo princovo předčasné vyvrcholení.
Na břiše zanechávala vlhkou klikatící se stopu po špičce kmitajícího jazyka, který se
příležitostně rozdvojoval do dvou samostatně se hýbajících hadích cípů, aby se opět
spojily do jednoho podlouhlého, špičatého a neskutečně mrštného orgánu,
způsobujícího svými pohyby princovi doslova pekelná muka.
Čas přestával platit a každý okamžik zpečetěný výboji vzrušení trval celé věky. Když
po nekonečném zániku celých hvězdných soustav konečně svou pozorností došla k
princově bolestně překrvenému vztyčenému mužství, oblíznula lesknoucí se slzu
vzrušení ze špičky překrveného sytě fialového žaludu, již si princ bláhově pomyslel,
že konečně přijde ten osvobozující pocit vyvrcholení. Stále udržovala hypnotický oční
kontakt, když penis obemknula svými pevnými ňadry, ne nepodobných svým tvarem
s číšemi na šampaňské, které dnes viděl poprvé v životě, právě jako z nich ochutnal
toto lahodné sladké víno. V jinak bolestivým vzrušením paralyzované mysli vytanula
tato nedávná vzpomínka, zcela nesmyslně, jen aby se vypařila stejně rychle s
zaujetím pozornosti míjejících se temně rudých bradavek.
Jeho ochromené hrdlo přece jen vydalo další přerývavý vzdech, ukončující tuto opět
do krajnosti vedenou mučivě příjemnou masáž princova přirození. Již myslel, že se
samým nahromaděným tlakem bez osvobozujícího vyvrcholení zblázní. Divoce
zmítající srdce exploduje v jeho hrudi, lebka se mu vnitřním tlakem roztříští na tisíc
kusů a nehybné, přesto napnuté svaly rozdrtí na prach všechny kosti jeho těla, které
obepínají. To se již démonka zabývala princovýma nohama, kdy do kůže stehen
vyrývala černými nehty verše ve významu snad jen jí známé básně, jen aby
pokračovala dále na holeních. Prakticky každá část princovy kůže se chvěla, drobné
chloupky stály v pozoru a po jemu neznámých energetických drahách se přelévalo
vzrušení jeho těla a mísilo se se vzrušením jeho duše.
Když svými zuby jemně skousla zvlášť každý z prstů na princových nohou, na eóny
trvající okamžik se v sedu napřímila, ztuhlá socha v pohledu sochy „světice“
věnovaným opětovně princově tváři. Jako by bezhlesně recitovala bezeslovnou
báseň, jíž právě dopsala na veškerou obnaženou a dostupnou kůži jeho těla. Hlavu
zlehka nakloněnou ke straně, smyslný úsměv na lehce pootevřených ústech. Jen
ocas se jí mrskal, připomínaje tanec vzpřímeného hada v předzvěsti nemilosrdného
smrtícího výpadu.
Trhla hlavou. Zakmitala vyplazeným jazykem. Zprudka roztáhla křídla.
Bezslyšně se vznesla. Princovy tváře sevřela do vymrštěných dlaní. Věnovala mu
vášnivě pomalý polibek, při němž cítil její rozeklaný jazyk až na madlích, když
svým klínem dosedala přímo na ten jeho. Pomalu a přesně. Pocítil svírající sílu nitra
sukubina přirození, spalující vláhu jejího vlastního vzrušení, když se svými boky
zavrtěla na princově penisu, aby svou délkou pronikl do co největší hloubky jejího nitra.
Následně se vzepjala, aby opět razantně dosedla. Již nebylo potřeba, aby tento pohyb
mnohokrát opakovala.
Poslední, co princ zahlédl při zničující explozi svého orgasmu, byl pohled do temných
hlubin očí Sukuby. V nich se ztrácelo jeho vědomí, vyprchávající z těla spolu s
každým dalším výronem semene, končícím v sukubině lůnu. Jeho podstata zanikala
v destrukci uvolněních energií explozí trhajících na kusy celé Galaxie.
„La petite mort…“
…
„Vstávej hochu!“ zazněl rozkazovačně skřehotavý ženský hlas.
„Ještě chvilku, prosím,“ odpověděl toužebně zastřený hlas rozespalého mladíka, „měl
jsem nádherný sen.“
„To ti věřím, ale už je nejvyšší čas se probudit!“ Na důraz svým slovům stařena
šťouchla do mladíkova těla svou holí. „A hned!“
„Au!“ Ten vystřelil do sedu a začal si mnout zalepené oči, aby dal okamžik svému
vědomí, než začne plně vnímat okolí. Hebkou vlhkost ranní trávy pod svými dlaněmi.
Jemný ještě chladivý větřík roznášející vůni květin, čechrající jeho vlasy. Veselý zpěv
ptáků vítajících nový den. Tlak vzrušení v rozkroku. Vířící zmatení vjemů a myšlenek,
které se snažila rozespalá mysl marně zařadit.
„To byl všechno jen sen?“ pronesl překvapeně s citelnou dávkou smutku.
„Možná!“ zasmála se stařena. „Možná to byl jen sen, anebo jsi možná ve snu právě
teď!“ rozesmála se od srdce. „Třeba jsi teď poprvé vědomě vzhůru! Pod tebou v
hloubce se ukrývají zbytky základů hradu, v němž jsi byl nucen prožívat své prokletí
mimo tento prostor a čas.“
„Cože?!“ nechápavě vytřeštil oči mladík, „takže se to všechno přihodilo? Co potom
komoří, kuchař a doktor?“
„Snad nikdy neexistovali, třeba jsou mrtví, rozpadlí v prach zapomnění nebo si žijí dál
svoje životy v jiných realitách. Pořád samé otázky! A ano,“ odpověděla na
nevyřčenou mladíkovu otázku, „třeba jsi neumřel na kletbu, ale tvou duši si vzala
démonická Sukuba, jíž vyvolala energie mrtvých, kteří přihlíželi celému divadlu se
sudokopytníky, dorty, koláči i frankensteinovým monstrem šíleného ranhojiče. Možná
to bylo vše jen potřebné divadlo, aby podnítilo jejich zájem a probudilo je k aktivitě,
která nakonec dokázala přivolat Sukubu. A ty teď svou duši musíš jít hledat!“ Sudička
se za pomoci své hole pomalu a opatrně zvedla a udělala několik kroků směrem od
mladíka, než se k němu opět otočila. „Mnoho otázek a tak málo odpovědí, viď! Třeba
právě o tom jejich hledání je sám Život. To však nezjistíš tady na zadku! Zvedni se a
jdi!“ Otočila se k němu znovu zády a pokračovala v odchodu.
„A kam? Kam mám jít?!“ zakřičel za ní.
„Kam? Kamkoliv!“ byla její poslední slova, jež jí od úst vzal vítr, donesl mladíkovi k
uším, ten zamrkal a stařena byla pryč. Rozplynula se.
Najednou osaměl.
Otřásl se ranním chladem a strachem z nejistoty. Zhluboka se nadechl čerstvého
vzduchu, vstal, pohlédl na osvěžující bleděmodré nebe a vykročil.
Udělal první krok. Poté druhý, následovaný třetím krokem, směrem, kterým jej volalo
jeho mlčenlivé nitro. Další kroky už nepočítal.