Julie Borlová je mladá česká autorka a umelkyňa, momentálne na rodičovskej dovolenke, ktorá skúma intuitívnu tvorbu. Okrem toho učí francúzštinu, cudzincov češtinu a pôsobí aj ako sprievodkyňa v Prahe. Vyštudovala históriu, takže sa v jej knihe Čarodějka od Jezera bohů (recenzia tu) spája fantasy žáner s mnohými detailami inšpirovanými obdobím talianskej renesancie a pôsobením rodu Medici. Prinášame vám rozhovor, z ktorého priam srší autorkina radosť z tvorenia.

Čarodějka od Jezera bohů je tvoja prvá vydaná kniha. Ako tento príbeh vznikal?
To by samo o sobě vydalo na román. Ale pokud to mám zestručnit, nápad na Čarodějku jsem dostala poprvé někdy v roce 2007. Tehdy mi bylo šestnáct, měla jsem za sebou první – nutno říct, že ne moc zdařilý – pokus o román a nevěřila jsem, že mám na to napsat celou knihu. Respektive, byla jsem přesvědčená, že abych ji napsala, musím dopředu vědět přesně, o co v ní půjde, mít osnovu, promyšelnou zápletku… Během následujících let jsem se Čarodějku několikrát pokusila rozepsat – a pokaždé to skončilo fiaskem. Až jsem si na podzim roku 2020 připustila, že výše uvedený způsob tvorby není pro mě, že zkrátka funguju jinak. Skočila jsem do toho po hlavě, bez osnovy, bez plánu, bez přesné představy, kam vlastně jdu… První verze rukopisu vznikla během půl roku a nutno dodat, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života.

Čo bolo pre teba pri písaní Čarodějky najťažšie a ktoré pasáže ťa naopak bavili najviac?
Nejtěžší byly jednoznačně scény spojené s těhotenskou ztrátou jedné z postav. Už tehdy jsem si moc přála miminko a když jsem psala tyhle pasáže, brečela jsem. Ale věděla jsem, že jiná cesta není, příběh to tak potřeboval. Říct, co mě bavilo nejvíc, je o dost těžší, mě ohromně bavilo skoro všechno. Ale nejvíc jsem si asi užívala rozvoj vztahu ústřední milostné dvojice – a pak všechny akční scény, hlavně bitvu o Felidu a pokus o převrat v Nové Solii.

Príbeh je vyrozprávaný z pohľadu niekoľkých postáv. Ktorá z nich tebe osobne najviac prirástla k srdcu?
Malvína a Federico, oba dva tak nastejno, vybrat si nedokážu. Oba byli součástí už původního nápadu z roku 2007, takže se známe vážně hodně dlouho. Malvína je pro mě něco jako knižní nejlepší kamarádka, jakkoli ona sama by se nad tím označením patrně ušklíbla. A co se týče Federica, tak v těch šestnácti bych s ním šla s potěšením na rande… a dnes taky, jen by musel být tak o patnáct let starší než v knize.

Prečo si si vybrala fantasy žáner? Láka ťa vyskúšať aj nejaký iný?
Fantasy je můj oblíbený žánr, kam až moje paměť sahá. Baví mě svoboda, kterou mi nabízí. Můžu si vytvářet vlastní světy, vlastní pravidla, což si neuvěřitelně užívám. V dohledné době neplánuju vyloženě měnit žánr, začalo mě ale bavit žánry míchat. Román, který momentálně dokončuju, je mix fantasy a heavy contemporary, v budoucnu plánuju fantasy smíchat s dystopií nebo třeba s historickým románem.

Knihu si vydala cez Pointu – nie je to klasické vydavateľstvo, ale ani samovydanie. Skôr niečo medzi tým; autor si po úspešnom crowdfundingu vyberá tím, ktorý mu pomôže vydať knihu. Ako prebiehal tento proces pri Čarodějke? Čo ťa najviac prekvapilo, či potešilo?
Nejvíc mě určitě překvapilo, jak moc pro mě byla samotná kampaň náročná a stresující. Samozřejmě jsem dopředu tušila, že to nebude úplně procházka růžovou zahradou, ale nedokázala jsem si představit, jak moc mi to dá ve skutečnosti zabrat. Ale zpětně bych neměnila, stálo to za to. V první řadě právě kvůli možnosti vybrat si spolupracovníky. Měla jsem na ty své opravdu šťastnou ruku. Nejvíc mě potěšila právě spolupráce s nimi, knihu jsme dokončovaly, zatímco jsem ležela v nemocnici a podpora mých kolegyň byla jedním z hlavních opěrných bodů, který mě držel nad vodou a pomáhal mi se nezbláznit. Při samotné kampani mě pak mile překvapila pomoc a podpora od lidí, které jsem neznala vůbec, nebo jen letmo – a kteří dokázali šířit nadšení pro mou knihu dál. A možná ještě víc mě překvapila pomoc mého táty, který přispěl svým obchodním talentem a dokázal například prodat jeden z mých obrazů, které jsem v kampani nabízela.

Ako si sa dosala k písaniu? Je to aj v tvojom prípade celoživotná záľuba?
Ano, celoživotní, takže ty začátky si dnes už moc nevybavuju. Matně si vzpomínám, jak jsem někdy v pěti letech napsala svou první knihu. Psát jsem ještě neuměla, tak jsem ji jen ilustrovala a do toho pokreslila stránky vlnovkami, protože mi připomínaly psací písmo. Pak přišla spousta dalších pokusů o knihy, povídky a básně.

Ktoré sú tvoje obľúbené knihy, resp. ktorí autori ťa inšpirujú?
Mou celoživotní láskou, která mě dostala k fantasy, je Harry Potter. V dospívání jsem se hodně věnovala psaní fanfikcí právě z tohoto světa, bylo to pro mě skvělé literární cvičiště. Miluju taky některé knihy od americké autorky Naomi Novik, konkrétně romány Ve stínu Hvozdu a V zajetí zimy. Z českých autorů mám pak asi největší slabost pro Lucii Ortegu, přijde mi, že máme v mnohém podobné vidění světa, což jsem občas slyšela i od svých recenzentů.

Keď človek začne písať, málokedy má rozpracovaný len jeden koncept. Prezradíš, na čom pracuješ?
V září jsem dokončila třetí kolo revizí románu Dcera světů, což je mix fantasy a heavy contemporary, přičemž hlavním tématem knihy je mateřství a porody. Román teď prochází betačtením a já si dávám pauzu, poslední měsíce práce na něm byly hodně intenzivní a vyčerpaly mě. Ale i v té pauze si začíná hrát s náměty na další knihy, nejvíc času teď trávím v myšlenkách na Krétě u knihy Odkaz hadí bohyně, což je fantasy propojující dějiny pradávné minojské kultury, moderního Řecka a antickou mytologii.

Vyštudovala si históriu. Prečo si si vybrala práve tento odbor?
Protože mě bavil už od dětství. Traduje se, že za to mohla babička, která někdy v mých pěti letech prohlásila, že na pohádky už jsem stará a začala mi číst Staré pověsti české od Jiráska. Pak přešla na řeckou mytologii a historické romány. A mě to chytlo a už nepustilo.

Čo to vlastne znamená byť v dnešnej dobe historičkou? O každom povolaní je rozšírených mnoho stereotypov a predpokladám, že keď sa povie „história“, väčšina ľudí si buď predstaví študovanie zaprášených rozpadajúcich sa zvitkov v tmavom zatuchnutom archíve, alebo Indianu Jonesa. Čo ale toto povolanie skutočne obnáša?
Realita je taková, že jen velmi málo absolventů historie se uplatní přímo v oboru. Znamená to totiž dělat vědeckou práci, což je dosti nejistá existence. Já sama jsem šla na vysokou s tím, že se chci uplatnit právě ve vědě, ovšem musím uznat, že ve svých devatenácti jsem o tom měla velmi naivní představy, které rychle vzaly za své. Ono to totiž krom vysedávání v archivech obnáší i nutnost neustále bojovat o granty, produkovat články, přičemž kvantita se často upřednostňuje před kvalitou – a vycházet s kolegy v akademickém prostředí, které není zdaleka tak idylické, jak by se na první pohled mohlo jevit. Mě roky na univerzitě vyždímaly natolik, že jsem si nějakou dobu říkala, že historii už nechci ani vidět – abych se k ní pak vrátila ve svých románech. Psát fantasy s prvky ze skutečných dějin mě baví víc než produkovat odborné texty, to přenechám jiným.

Z tvojej knihy Čarodějka od Jezera bohů cítiť veľkú lásku k Taliansku a k renesancii. Čím ťa zaujalo práve toto obdobie?
Byla to do jisté míry náhoda. Od střední školy až po konec vysoké jsem se intenzivně zabývala Velkou francouzskou revolucí – až se mi to téma přejedlo. Po promoci v roce 2018 jsem cítila, že nutně potřebuju změnu. A tak jsem se vydala na svou první dovolenou do Itálie. Začínala jsem ve Florencii, o které jsem tehdy nevěděla skoro nic. Jenže ve chvíli, kdy jsem poprvé vstoupila do jejího centra, mě to město chytlo za srdce a už nepustilo. Zamilovala jsem se do něj jako praštěná puberťačka a po návratu začala hltat všechny knihy o jeho dějinách, které mi přišly pod ruku. Nevíc mě zaujala druhá polovina 15. století, která je neuvěřitelnou kombinací obrovského kulturního rozkvětu – a velmi dramatických událostí na poli politiky. Jako námět na román je naprosto ideální.

Ak by si sa mohla stretnúť s jednou významnou osobnosťou z obdobia talianskej renesancie, koho by si si vybrala?
Lorenza de’ Medici, přiznám se, že jsem se do něj tenkrát platonicky zamilovala. Chlápek, který zbožňoval umění všeho druhu, antickou kulturu a vzdělanost, přátelil se s předními umělci a mysliteli své doby, byl zatraceně chytrý a mazaný a v neposlední řadě psal skvělé košilaté básničky za mě splňuje definici ideálního muže. Tedy až na ten drobný detail, že umřel pět staletí před mým narozením…

Ktoré obdobia dejín ťa ešte zaujímajú z historického hľadiska?
Těch je spousta! V momentálně dokončovaném románu Dcera světů se věnuju dějinám středověkého Languedocu (jihozápadní Francie), takže se setkávám s tématy jako jsou trubadúři nebo katarská hereze a křížová výprava proti ní. V příští knize zase naťuknu minojskou kulturu na Krétě, což je jedna z nejstarších evropských civilizací vůbec. A značnou část života jsem strávila u již zmíněné Velké francouzké revoluce. Takže mám celkově dost široký záběr, jen se geograficky držím spíš v evropském prostoru, ale časově si to své najdu od starověku až po 20. století. I kvůli své neochotě se specializovat na jedno období jsem si ke studiu vybrala obor Obecné a komparativní dějiny.

Na internete som sa dočítala, že skúmaš cesty intuitívnej tvorby. Čo to znamená?
Znamená to nevymýšlet svoje umění hlavou, ale nechat ho k sobě přicházet, nejčastěji přes tělo. Ústřední myšlenkou je, že člověk si knihu nebo třeba obraz neplánuje, netvoří racionálním způsobem, místo toho se spojí s tvořivou silou, silou života, kterou v sobě všichni máme – a nechá ji, aby tvořila skrze něj. Konkrétně u Čarodějky to vypadalo třeba tak, že jsem před psaním obvykle tančila. Skrze pohyb a hudbu mi přicházely jednotlivé scény, které jsem pak jen hodila na papír. Ono se to poměrně těžko popisuje a někomu to může připadat šílěně ezo, nicméně faktem je, že za mě je to velmi spolehlivý způsob, jak si tvorbu užít na maximum. A jeden z hlavních důvodů, proč psaní i malování tak miluju.

Okrem písania sa venuješ aj maľovaniu. Ako vyzerá tvoja tvorba? Ako by si ju opísala?
Pohybuju se někde mezi konkrétním a abstraktním. Svého času jsem se naučila poměrně dobře zachytit realitu, malovala jsem zátiší, kopírovala fotky… Pak přišlo období rozvolňování, při kterém jsem se rozhodla dát svému štětci větší svobodu a zkoumat, kam až mě to pustí. Což je cesta, ve které bych ráda pokračovala, nicméně teď při dětech jsem se z nedostatku času soustředila na psaní a malování šlo na pár let stranou. Doufám ale, že se k němu brzy vrátím.

Si lektorkou francúzštiny a češtiny. Pristavím sa najprv pri francúzštine – čo ťa priviedlo ku štúdiu a k práci s týmto jazykom?
Zase za to mohla historie – konkrétně Napoleon, do kterého jsem se zamilovala jako třináctiletá puberťačka. A pak už následovalo další zkoumání jazyka, historie, kultury… Hodně mě ovlivnil i poslech francouzských šansonů a moje cesty do Paříže, už ani nespočítám, kolikrát jsem tam byla, ale svého času jsem ji znala lépe než rodnou Prahu.

Učíš cudzincov češtinu. Ako vnímajú tvoj rodný jazyk? Čo zvykne byť pre nich najťažšie pri štúdiu?
Pro většinu mých klientů je čeština spíš takový exotický koníček, jde o zaměstnance velkých korporací, kteří u nás často neplánují zůstat natrvalo.  V běžném životě komunikují anglicky, česky jim stačí znát pár slov pro lepší pocit. Nejtěžší bývá skloňování, to je pro ně často úplná novinka – a předložkové vazby.

Dočítala som sa, že si pred covidom sprevádzala cudzincov po Prahe. Čo všetko obnáša táto práca?
Byla jsem často nejen průvodkyně, ale i něco jako delegátka. Takže jsem klienty vyzvedla na letišti a pak je doprovázela, kam potřebovali, včetně restaurací, kde jsem pomáhala s domluvou. A samozřejmě jsem jim ukazovala Prahu, vodila je po památkách, radila, kde si nakoupit, kde se dobře najíst… Byla to fajn práce a potkala jsem při ní skvělé lidi, kteří mě pak i občas pozvali k sobě domů, takhle jsem třeba dvakrát navštívila Švýcarsko. Ovšem s malými dětmi si to už představit neumím, často to vypadalo tak, že jsem se s klienty potkala v devět ráno a loučila se s nimi v jedenáct večer – a takhle jsem fungovala několik dnů v kuse.

Venuješ sa mnohým kreatívnym činnostiam, okrem toho si mamou na plný úväzok. Stíhaš vôbec oddychovať? Ako si dobíjaš baterky?
Odpočívám obvykle uměleckou tvorbou, zatímco jsou děti s mužem.  Ta mi pomáhá dočerpat energii a dodává mi pocit naplnění. Případně četbou, když děti spí – a pobytem v přírodě. Moji kluci jsou hodně venkovní, respektive ono jim se mnou moc nic jiného nezbývá. Minimálně půlku každého dne trávíme po parcích. K dobití baterek mi často stačí zkrátka koukat do zeleně. Navíc je příroda i mojí velkou inspirací.

Linky na sociálne siete/stránky:
Instagram autorky
Oficiálna stránka

Prečítajte si aj ďalšie rozhovory:
Tono Stiffel: “Dobrý autor vníma hodnoty a dokáže ich tajuplným spôsobom preniesť do riadkov.”
Janka Plauchová: “V sci-fi sa môžeme v priestore a čase vzdialiť od každodennosti.”
Pavel Skořepa: “Poezie je pro mě Císařovnou literatury.”