Český horor má svojich významných predstaviteľov a jedným z nich je Honza Vojtíšek, ktorý sa jeho propagácii venuje už dlho. Ako editor prispel ku vzniku mnohých antológií, vydal vlastné knihy Kazatel, Ďáblův hřbet (v spolupráci s Ivanom Kučerom) alebo najnovšie knihu Bezejmenná touha. Vydával elektronický hororový časopis Howard a od minulého roka vydáva fanzin Mort. Otázky pre náš portál pripravil hlavne Lukáš Polák a dozviete sa, ako vyzerá spolupráca na románe s iným autorom, čo pre Honzu znamená hudba alebo prečo to nie je sranda zasadiť dej príbehu do stredoveku. A samozrejme kopu ďalších zaujímavostí!
Knihu Ďáblův hřbet si napísal s Ivanom Kučerom. Kto prišiel s nápadom na spoločnú knihu? Prečo si do toho išiel?
No, nakonec vlastně Ivan. V roce 2013 vydal epub nazvaný Kozí ľudia, příběh, který se z části odehrával během Slovenského národního povstání a z části v tehdešjí současnosti. Mě se hrozně líbila SNP část a začal jsem Ivana trochu otravovat s tím, že by se mi ty titulní postavy líbily ve středověkém příběhu. On mi na to odpověděl, ať to tedy napíšu, což jsem si, samozřejmě, nedovolil a napsal mu to. Tak pak nadhodil, že to můžeme napsat spolu. Chvíli jsme se o tom bavili, zjistili, že máme nápady, které se dají propojit dohromady a už to jelo. Šel jsem do toho, protože jsem si chtěl vyzkoušet i společně napsaný román. Měl jsem do té doby zkušenosti jen se společně psanými povídkami a ta s Ivanem se psala bezproblémově.
Ako sa vlastne tvorí spoločná kniha? Aké bolo rozdelenie? Jeden prišiel s nápadom a druhý s postavami? Alebo ste mali postavy rozdelené a každý si písal “svoje”?
To je asi hodně relativní a záleží na spoustě faktorů. Funguje to tak i u povídek, jednu společnou jsme stihli během pouhých pěti dní od nápadu po konečnou verzi bez problémů, u jiných to drhlo a některé se ani nedopsaly. U románu je to komplikovanější ještě tím, že jde o rozsáhlejší formu. Navzdory tomu, že jsme hned od začátku společně budovali koncepci, kostru a pořadí jednotlivých událostí, včetně charakterů a jejich osudů a označovali si, kdo by co chtěl psát, a ještě, než jsme se pustili do opravdového psaní, vytvořili několikastránkový koncept, nevznikal Ďáblův hřbet úplně lehce. U mě se to v jednu chvíli dostalo dokonce do situace, kdy bych to psaní zastavil, kdybychom s románem už nebyli tak daleko, jak jsme byli a kdybych si nemyslel, že je ten příběh skvělý. Ono na tak velkém rozsahu ukočírovat dva autorské přístupy není jednoduché. Je taky pravda, že po dopsání románu jsme s Ivanem spolu nějakou dobu takřka vůbec nekomunikovali. Ale už je to za námi.
Po prečítaní knihy som mal pocit, že ide o dobré “béčko”. Nebojí sa brutálnych scén, sexu, dokonca pár znásilnení, či gore. Bolo cieľom, aby kniha pôsobila krvavým a brutálnym dojmom?
Hned od začátku nám bylo jasné, že tohle nebude pozitivní příběh, ale temný, krutý a nemilosrdný. On sám takový chtěl být a my jsme neměli chuť ani sílu se mu bránit. On v podstatě vlastně ani jiný být nemohl a nemohl dopadnout jinak, než dopadl. Myslím si, že pokud bychom se to pokusili změnit a nasměrovat ho jinam, příběhu bychom jen a jen uškodili. Když jsme knihu nabízeli jednomu nakladatelství, odmítli ji, že je strašně negativní, že v ní není nic pozitivního. Přesně takhle jsme to ale chtěli, na tom jsme se s Ivanem shodli a mě ta shoda dost potěšila.
Ďáblův hřbet je miesto na Morave. Bol si tam? Prečo sa práve tam odohráva príbeh?
Tohle mi přijde docela zábavné. V mém pojetí se příběh odehrává pořád na Slovensku. Vlastně jsme s Ivanem neřešili, jestli se dřevorubci při své práci dostali nakonec až na Moravu. Jako možné to je, ale podle mě děj hranice Slovenska neopustil. V Trenčíně jsme v roce 2008 hráli s kapelou. Mimo město jsem však nebyl a v okolních lesích už vůbec ne. Ostatně, po přečtení Ivanovy tvorby mě u vás do lesa nikdo nedostane.
Postava kňaza pôsobila odpornejšie ako samotní „kozlí ľudia“. Chcel si poukázať, že náboženstvo je horšie ako prírodné monštrum?
Vlastně asi nakonec jo. Protože přírodní monstra se řídí instinktem, věřící člověk ne. Náboženství je myšlenkový konstrukt, který člověku není vrozený, musí ho přijmout, případně je k němu veden od narození. O náboženství se dá přemýšlet, vlastně je to čistě koncept víry – buď to přijmeš, nebo ne, i proto se tomu říká víra. Jo, kněze jsem si užíval, poslední dobou mě nesympatické postavy docela baví. Šlo mi jeho prostřednictvím ale hlavně o to, ukázat, jak se lidi nechávají lehce svést a že vlastně i dneska spousta lidí, než aby uvažovali sami, raději si nechají říct od jiných co a jak, jestli je něco dobré nebo špatné a jak k tomu mají přistupovat – proto je tak v oblibě jakýkoliv koučink, různé knihy o osobnostním rozvoji, ale vlastně jsem zjistil, že spousta lidí takhle přemýšlí třeba i u výběru knih a filmů. Než aby si vytvořili vlastní algoritmy o co se zajímat, dají na různé recenze a procentní hodnocení, prostě si nechají říct, co číst a na co koukat. A takhle jsem vnímal toho kněze. Taky, samozřejmě, i jako kontrast náboženství a přírody, když se mnozí věřící dost často ohánějí tím, co je a není proti přírodě. No a já kozí lidi vždycky vnímal jako „kladné“ postavy.
Odkiaľ prišiel námet/nápad na samotných kozlích ľudí?
To je Ivanova práce, viz odpověď na první otázku. Tedy otázka spíše na něj.
Vydával si časopis Howard, čo sa stalo, že si s tým skončil?
No, nevydával jsem ho sám, podílelo se na něm více lidí. Obecná verze konce je, že nám odešel grafik. Rozšířená verze je, že to mezi námi (ne poprvé) zahřmělo v komunikaci a on se rozhodl, že to už dál dělat nechce. Takže za to vlastně můžu já. Se mnou je to mnohdy těžké, to nepopírám. Chvíli jsme hledali náhradu, ale popravdě, sázet a graficky zpracovávat každého čtvrt roku přes sto stran časopisu jen tak ve volném čase zadarmo, to chce prostě entuziasmus hraničící s šílenstvím. A to nemá každý. A možná už Howard řekl a vykonal vše, co měl, chtěl a na co měl možnosti. Jsem rád, že spousta lidí, co pro Howard něco dělala, v tom pokračuje někde jinde.
Minulý rok si prišiel s ďalším časopisom Mort, ktorý je viac “old school” a má až punkovejším formát. Prečo si sa do toho pustil? Čo v ňom nájdeme?
Tak mě bylo jasné, že nevydržím nic nedělat. Howard mě bavil, z větší části jsem ho dělal hlavně pro sebe. No a když skončil, netrvalo mi ani moc dlouho uvědomit si, že bych chtěl v něčem podobném pokračovat. Věděl jsem, že nechci dělat žádný blog ani videa, tohle mě nebere a vlastně mě to ani nebaví moc sledovat. V tomhle jsem asi hodně prorezlá konzerva. No a tak jsem si vzpomněl, jak jsem v 90. a v nultých letech vydával několik punk a hardcore fanzinů a jak mě to bavilo a přišlo mi zajímavé, zkusit takhle teď dělat horrorový fanzin. A ono se to ujalo. Mort je ještě víc subjektivnější než Howard, ale to si myslím, že není na škodu. A vlastně ještě víc ho dělám převážně pro sebe, ten výrobní proces je strašně krásný a neskutečně mě to baví dávat dohromady (miluju zvuk psacího stroje). Že se to pak i líbí lidem a mají o to zájem, je velmi příjemný bonus a těší mě to. Stejně jako Howard nejde o žádné prestižní protlačování jednoho pohledu ani influencerství, na to jsme kašlali u Howardu, o to víc na to kašlu u Morta. Technicky vzato v něm najdete to, co v Howardu – rozhovory, povídky, mé pohledy na různé zajímavé filmy, knihy, povídky, snažím se o nějaké analýzy, názory či eseje. Neříkám, co je dobré a co ne, píšu tam, jak na mě co působí.
Tvoj prvý román nesie meno “Kazateľ“ mieša stredovek so súčasnosťou.Teba stredovek evidentne veľmi baví. Je tomu tak? Príde ti toto obdobie ako stvorené pre horor?
Po pravdě, nenapadlo by mě to a ne, psát středověké/historické věci není vůbec žádná zábava ani prdel. Obzvláště, když jste rešeršemi posedlý autor, který dá rád na detaily a nějaké dobové zvláštnosti. Jen několik dní jsem pro Ďáblův hřbet studoval niněru, aby tam byla na dvou stránkách. A Ivan ze mě už asi musel šílet, když jsem mu vyškrtával potraviny, které v té době na Slovensku jíst prostě nemohli. Takže ne, ještě u Kazatele jsem si říkal, jak ten středověk není sranda a že budu rád až to dodělám. Jenže jsem se k němu začal poměrně často vracet (nebo do minulosti obecně). Spousta věcí je tam jednodušší, dá se tam dobře vybudovat atmosféra, ale hlavně – nebyl tam žádný internet, žádné mobily a telefony, takže je spousta věcí jednodušších a autor nemusí promýšlet realističnost.
Z tvojich diel srší láska k old school hororom z rokov 70. – 80. Cítiť v nich taliansku školu a špeciálne tvorbu Lucia Fulciho (myslím hororovú). Máš rád tohto autora? Aký je tvoj obľúbený film od neho?
Rozšířil bych to ještě na 90. roky, ale jo, miluju osmdesátky, nejen v horroru, ale v té dekádě vzniklo hodně horrorových pecek. Fulciho mám hodně rád, byť má několik slabších kousků. Měl neskutečný cit pro pojetí hrůzy a makabrozity, s ničím (a nikým) se moc nemazlil a držel se své vize. Z horrorového pohledu to možná tak nevypadá, ale on byl neuvěřitelně všestranný. Trochu mě mrzí, že se o jeho nehorrorové tvorbě moc nemluví a neví. Proto jsem byl rád, když se mi povedlo vyjednat publikování dvou rozhovorů s ním do druhého čísla Mortu. Jsem naprosto uchvácen jeho …E tu vivrai nel terrore! L’aldilà (1981), to je horrorový majstrštyk, který mě děsí a dostává už od dětství a má čestné místo v mé desítce nejoblíbenějších filmových horrorů. No a samozřejmě zvracecí scéna v Paura nella città dei morti viventi, ta je nepřekonatelná.
Píšeš od konca 90. rokov, publikoval si poviedky v niekoľkých zborníkoch. Čo sa ti píše lepšie – kratšie poviedky, alebo romány?
Povídky. Považuju je za základ a stavební kámen žánru a horroru sluší nejvíce právě ony. Dlouho jsem sám nevěřil, že bych dokázal román napsat.
Spolu s Petrom Bočekom ste zostavili antológiu českých hororových balád Umrlčí věnec. Ako vznikol nápad takýmto spôsobom pripomenúť tvorbu českých klasikov 19. storočia? A ako dlho trvalo, kým ste zostavili túto zbierku?
Společně s dětským leporelem Bafni na něj! je to kniha, na které jsem se nějak podílel, z níž mám největší radost. Kdysi jsem se dostal ke komiksovému zpracování Lubomíra Lichého dvou balad Jaroslava Kaliny a hrozně mě to nadchlo. Dohledal jsem si od Kaliny nějaké další věci a byl jsem chycen. Miluju poezii a mám hrozně rád starou češtinu. No a tak mě napadlo, že by se mohl udělat nějaký strašidelný výběr z Kaliny. Pak jsem si ale řekl, proč jenom z Kaliny, když těch strašidelných a horrorových balad u nás psalo více autorů a autorek. No a svěřil jsem se s tím nápadem Petrovi, protože jsem věděl, že působil jako archivář a že ho tyhle staré věci zajímají a nabídl mu, jestli by na tom nechtěl dělat se mnou. Já měl představu, že nějaké básně budeme dohledávat tak dva tři roky, než dáme dohromady něco kloudného, jenže Petr zapojil své kontakty a kanály a během dvou tří měsíců mě zahltil stovkami různých básní a balad. Jestli se nemýlím, vybírali jsme z více než tisícovky věcí. Umrlčí věnec byl hodně rychle pryč, měli jsme na něj hodně dobré reference, jak třeba od studentů tak i od učitelů a dokonce i od Jarka Nohavicy. Těší mě, že pak Petr, už sám, dal dohromady sbírku povídek ze stejného období V říši mrtvých. A snad by měly být ještě nějaké další básně.
Ako autor a editor si spolupracoval na slušnom množstve poviedkových zbierok. Ako sa vyvíjal český horor? Kam sa posunul za posledných desať-pätnásť rokov?
To jsou doslova mílové kroky, ať už v oblasti inspirace vs originalita, tematika, forma i kvalita. A jsem za to velice rád. Český horor měl a má co nabídnout, jen neměl moc prostoru a možností to ukázat. Ještě pořád se mu občas musí jít trochu naproti, ale opravdu mě těší, že si v něm už vybere takřka každý a pro každého se v něm najde jeho šálek čerstvé krve a mrazení. Stejně tak mě teší i změna přístupu k němu, pamatuji až takřka frontální a prvoplánové odmítání českého hororu, to už dneska tak úplně neplatí.
Čo sú podľa teba najčastejšie chyby, ktoré mladí autori pri písaní robia?
Uspěchanost a netrpělivost. Během práce na Howardu a porotcování v několika povídkových soutěžích jsem detekoval něco, co jsem si nazval Hodinové povídky – někoho něco v 9:00 hod. napadne, v 9:30 hod. to napíše a v 10:00 hod. už to někam odešle. Kdysi jsem byl na jednom autorském čtení, autor dočetl povídku a já mu říkám: „Jako dobrý, ale znělo to, jako bys to napsal dneska ráno!“ A on, že jo, že to dopisoval hodinu před tím čtením. To je prostě peklo a i v těch soutěžích to jde poznat během prvních dvou tří odstavců. Fakt málokdo dokáže něco napsat dobře hned z fleku. Jako spousta věcí, i tohle potřebuje svůj čas, odležet a patřičný odstup. Za další nešvar (možná ale jen čistě subjektivní) vnímám u mladých a začínajících autorů a autorek oblibu psaní v první osobě přítomného času. To je ten nejkomplikovanější a nejtěžší způsob jak psát a ne každý to zvládne. A většina z těch začínajících ho nezvládne. Zbytečně tím jejich příběh utrpí.
Prezradíš, čo chystáš do budúcnosti? Na čo sa tvoji fanúšikovia môžu tešiť?
Ještě letos by mi měla vyjít novela V zapomnění v edici Zrnka temnoty, povídka v antologii Kronika smrti, šest básní v básnickém sborníku O čem sní noční můry a můj překlad jednoho polského románu. To všechno u nakladatelství Golden Dog. Někdy během příštího roku by mi snad měl vyjít nový horrorový román a v první půlce můj velký sen, antologie erotických hororových povídek s mezinárodní účastí (Česko, Slovensko, Polsko, Anglie, USA). Aktuálně mám rozepsaný povídkový román, zrovna dneska jsem začal psát povídku, co jsem přislíbil do jedné chystané antologie. A nápadů v hlavě je na pár let dopředu.
Ktorý je tvoj obľúbený spisovateľ a čím na teba práve jeho tvorba urobila dojem?
To vlastně není vůbec jednoduchá otázka. Zredukovat to na jedno jméno. Protože většina přichází s vlastním stylem, zaměřením a obsahem, a každý autor nebo autorka může zaujmout něčím jiným. Oblíbených autorů a autorek mám tedy více. Nejoblíbenějším je H. P. Lovecraft, pro jeho schopnost vystavět a popsat hrůzu, ať již konkrétní, či nepojmenovatelnou nebo nevyslovitelnou. Líbí se mi atmosféra jeho příběhů. Mám hodně rád Grahama Mastertona pro spojování všední reality s (h)různými mytologickými monstry a bubáky, pro jeho syrovou brutalitu a, přiznejme si, spotřební béčkovou akci. Mám rád příběhy Marko Hautaly pro jejich netypickou atmosféru a auru mrazivé nejistoty, hrůza v nich není přímočará a dokáže působit ještě dlouho po dočtení. Mám rád příběhy Shirley Jackson pro její smysl a cit pro hrůzy „všedního dne“. Mám rád povídky Agnieszky Biskup pro jejich neobyčejnou ale působivou podivnost, až lepivou úchylnost a makabrozitu. A, samozřejmě, mám rád mnohé horrorové příběhy Stephena Kinga ze 70., 80. a 90. let.
Bol si členom niekoľkých undergroundových hard core punkových kapiel ako basgitarista, bubeník aj spevák. Čo pre teba znamená hudba a čím ťa oslovil tento konkrétny žáner? Venuješ sa stále hudbe?
Páni. To už je hudba minulosti. Už nějakých 13 let se tomu nevěnuji vůbec. Občas se zasním, co bych třeba rád hrál, nějaké nenaplněné sny by byly, ale už by to bylo komplikované časově. Takže to už asi přenechám jiným a vracím se k tomu jen při poslechu a prohlížení fotek. Hudba pro mě znamená hodně, poslouchám ji prakticky pořád. Není to pro mě jen výplň, nasávám její energii, údernost nebo naopak melancholii a bezútěšnost. Punk a hard core mě oslovil hlavně myšlenkově a hudebně pak svou energií a přístupností, kdy ho vlatně může vytvářet kdokoliv, počítá se zápal, sdělení a ne hladina šumu. Hudebně aktivní jsem byl skoro dvacet let, ale dodnes neumím noty ani akordy, vím hovno, jak se jmenuje jaká struna, činel nebo buben. Když někdo přišel s nějakou melodií, buď jsem to jen odposlechl, nebo mi to na hmatníku musel ukázat, kde to chytá, a opačně, když jsem něco vymyslel já. Prostě punk, fungovalo to, na víc srát. V tomhle ohledu dodnes miluju noise core, naprosto anarchistická svoboda v rámci hudby. Ohledně hudby, nejen jako tvůrce, ale i posluchač, jsem hodně pocitový, nezajímá mě moc ekvilibristika ani přesnost, zvuk nebo již zmíněná kvalita šumu, musí mě to drapnout někde uvnitř, strhnout svou energií nebo silou. Proto už dávno na hudbu nehledím v rámci hudebních stylů, dělím ji jen na hudbu, která se mi líbí, a hudbu, která se líbí někomu jinému. Při psaní poslouchám hudbu pokaždé, pomáhá mi oddělit se od okolní reality a ponořit se do vytvářeného příběhu.
Si spoluorganizátorom HorrorConu, organizuješ rôzne akcie a chodíš prednášať napríklad aj na SlavCon. Kde ťa fánúšikovia môžu stretnúť najbližšie?
Spoluorganizátorem HorrorConu nejsem už několik let. Už jen občas vypomůžu s nějakým konkrétním programem nebo něčím, co je třeba. Bývám na něm většinou už jako (spolupracující) host, poslední roky hlavně jako prodejce na stánku nakladatelství Golden Dog. V září (september) bych měl být se stánkem na CreepyConu a měli bychom tam mít povídání s Kristinou Haidingerovou o její knize Očistec, v říjnu (október) pak na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, tam ještě nevím, jestli se bude domlouvat i nějaký program, no a stejný měsíc určitě pražský HorrorCon. Mezitím si určitě domluvím/e nějaký program různě po knihovnách nebo školách.
Ďakujeme za rozhovor a želáme veľa úspešných projektov a kníh!
Odkazy na stránky a sociálne siete:
Facebook
Stránka autora
Prečítajte si aj ďalšie rozhovory s autormi:
0
0