Udělování poct a řádů za zásluhy může vypadat různě. Od plakety, diplomu, přes lesklé řády či pamětní předměty každodenního užívání, až po vlastní interpretaci odkazu. A jaká pocta by mohla být nejvhodnější a nejreprezentativnější právě třeba pro takového Krále literárního žánru, kterým je kupříkladu horor? Aleš Richter, již od dětství zapálený milovník a obdivovatel díla kultovního amerického spisovatele Stephena Kinga, si na svá bedra vzal nelehký úkol vytvořit poctu celosvětově uctívanému Mistru hororového žánru v podobě antologie převážně českých autorů, s víjimkou dvou slovenských, kteří se buď snažili splnit pomyslné zadání napsáním kingovské povídky v reáliích rozličných světů jeho příběhů, anebo horor inspirovaný typickým kingovským autorským stylem. Jak tento ambiciózní počin dopadl? Začněme stručným výčtem jednotlivých povídek. Vítejte v královských zahradách (Prolog) – Murín WolfHned na začátek navnadí prolog v podobě tématického doslova kingovským symbolismem kypícího komiksu Murína Wolfa, který okamžitě navnadí čtenáře na to okusit to, co se ukrývá na dalších stránkách a v dalších příbězích. Ve stínu – Lucie Tringelová KaňováVelmi solidní otvírák v podobě povídky o skupince mladých amerických influencerů natáčejících dokument o hledání zapomenutého městečka, které už není uváděno na žádných mapách a nevede k němu žádná přímá cesta. Jak sami poznají, taky to má svůj velmi dobrý důvod. Sklep – Vladimír PospíchalPostarší muž se přichází rozloučit se svým rodným domem, než bude muset uvolnit prostor pro další rozšířenou těžbu uhlí. Téměř okamžitě se mu při vstupu do útrob domu vrátí vzpomínky na prožitky jeho dětských traumat spojených se sklepem. Opět velmi dobrá žánrovka ze severočeského prostředí. Tam venku – Ludmila SvozilováTrávení dovolené na zdánlivě opuštěné chatě kdesi v hlubokých lesích, navíc bez signálu, se může zdát pro dva páry a jednoho pejska možná krásným dobrodružstvím. Opak je však pravdou. Po příchodu je začne cosi pozorovat a ohrožovat. Navíc dochází k zostřujícím se konfliktům mezi nedobrovolnými vězni chaty. Velmi dobře vystavěná a tématická povídka přímo v kingovském duchu. Muž, co nikdy nezemřel – Tomáš MartonStarý kořala rád za zaplacené pití vypráví o svém setkání s tajemným cizincem v černém, který v dobáchjeho mládí přijel k nim do městečka a rozpoutal naprosté peklo. Kdokoliv se mu postavil, toho cizinecnemilosrdně odstřelil. On jako jediný tento krvavý masakr přežil. Nezůstal být ovšem cizinci něcodlužen? V jasném odkazu na postavu pistolníka ze série Temná věž se autorovi podařilo vykreslitzajímavý a poutavý příběh z divokého západu se špetkou nadpřirozeného zamrazení. Žena s pastelkami – Svatopluk DosedělNešťastná žena se snaží najít pro sebe i pro svou dceru únik z neutěšené situace soužití ve společné domácnosti s násilnickým, na alkoholu závislým manželem. Příležitostí by mohl být prodej jejích intuitivních kreseb. Vše se však zvrtne úplně jiným směrem. Jako jediný příspěvek není původní. Vyšla již dříve v povídkové sbírce Ve špatný čas na špatném místě (Netopejr, 2017) z edice HorrorConu. V plamenech – Radoslav KozákPříběh začíná traumatickými zážitky malého chlapce spojenými s opakovanou snahou o sebevraždu jeho matky. Následně ihned přechází do jeho dospělosti a scény zasazené do hořícího domu, kde využívá svou zvláštní schopnost pro hledání a zachraňování lidí. Jsou zde odkazy na knihy Osvícení a Doktor Spánek s autorovým uchopením těchto odkazů a přidání myšlenky o zneužití snah lidské dobroty úskočným zlem činí z této povídky jednu z nejlepších v antologii. Oči viny – Kristina HaidingerováŘidič kamionu zajišťující obživu pro svou rodinu ve chvíli nepozornosti, anebo je za tím nějaká jiná síla, přejede na silnici malého chlapce. Celý jeho dosavadní život, stejně jako do té chvíle šťastná rodina, se mu rozpadá. Jako jedinou možnost vykoupení po neúspěšné sebevraždě nakonec vidí v něčem zcela jiném. Využití střípku z knihy Řbitov zvířátek spojeného s psychologickým pocitem narůstajícího vinny z této povídky činí taky jeden z klenotů sbírky. Takovej je život – Dominik FialaDvě mladé ženy zastaví ve večerních hodinách v tuctově nenápadném bistru u silnice, aby následně byly konfrontovány nejen se svými osobními problémy, nýbrž s podivným staříkem a jeho pravidly nastavení nevyhnutelné volby o životě a smrti. Tato povídka splňuje snad všechny atributy skvělého příběhu včetně twistu nečekaného vyústění. Opět jedna z nejlepších. Poslední kapka – Vlaďka SackáKonvoj s humanitární pomocí na válkou zmítanou Ukrajinu se neobejde bez řešení osobních problémů posádek sanitních vozů. Když se opomene aktuálně tendenční charakter povídky, je velmi zajímavé vykreslení psychiky hlavní mužské postavy autorkou. Povídka je docela slušná, jen jí schází potřebná hloubka. Pouta – Roman BílekBrigádník vyklízí sklad archívů rušené policejní stanice, aby mohly být archiválie převezeny na nové působiště. Po chvilkové nepozornosti na schodech dojde k nehodě a rozsypání obsahu krabice. Po sesbírání všech dokumentů a navrácení do krabice chlapec objeví pouta z jakéhosi případu. Ty pak hodlá použít při hrátkách se svou přítelkyní. Povídka je solidně vystavěná, ovšem neuhrane, ani neurazí. Ovšem je pravdou, že erotické scény Roman Bílek psát rozhodně umí. Mizerná smrt Václava Kácela (Intermezzo) – Michal BřezinaZhruba v polovině antologie přichází úchvatná černohumorná jednohubka o jednom redaktorovi brakového magazínu, který si naivně pomyslel, že má na to vyzpovídat velmistra hororového žánru Stephena Kinga. Zde autor totálně otevřel kohout absurdnímu humoru a napsal černou perlu zářící na koruně celé antologie. Monstra uvnitř nás – Karin NovotnáMladá žena je na sezení s dobře situovaným a ještě lépe placeným psychiatrem, aby se vyrovnala s tragickou a bolestivou událostí. Žena pomalu odkrývá fantaskní příběh spojený s tajemnou skříní. Zajímavě začatý příběh trošku snižuje množství zbytečně užitých explicitních výrazů, aby jej navíc docela pohřbil poměrně prázdný kýčovitě rychlý závěr. Krátká letní brigáda – Mark E. PochaVysokoškolsky vzdělaný mladý muž, ještě navíc v oboru estetiky, přes prázdniny rozváží pizzu. V autě neustále poslouchá maďarskou křesťanskou radiovou stanici. Najednou si uvědomí, že vysoké letní teploty znamenají konec světa a rozhodne se být křesťanským sebevražedným bombovým atentátníkem. Tohle byla opravdu nejhorší povídka celé knihy. Zde by se dal použít jen židovský výraz chucpe. Odmaskuj se! – Ivana GašparíkováNáctiletá sirota je svěřena do poručnictví svého strýce, který ji následně s sebou vezme na výlet do horského hotelu. Zde dívka přichází o poslední zbytky své dětské nevinnosti a snad i zdravého rozumu, protože se začíná její vidění světa prolínat s něčím naprosto jiným. Další narážka na Osvícení, ovšem forma zde překonala nadějný obsah. Stále se jedná o velmi solidní povídku. Archiv – Petr BočekNově nastoupivší archivář si začíná postupně všímat jistých nevysvětlitelných jevů odehrávajících se v budově jeho nového pracoviště. Je postaven před nekompromisní volbu své zaječí podstaty vyjasnit si priority. Buď má na výběr záchranu vlastního života, anebo záchranu svého milovaného nového pracoviště před temnými silami, které nabývají na síle čím dál více. Petr Boček opět ukázal, že je mistrem hororové grotesky ve stylu svého předchůdce Miloslava Švandrlíka. A dokázal i ty kingovské
Paranoia – nekompromisní náhled do povídkových strachů
Lidské strachy mají množství podob. Od těch nenápadně vtíravých až po ty intenzivně sžírajících tělo i duši. Jedno však mají vždy společné. Tu zákeřnou podstatu iracionality, jíž se nedá zbavit prostým přesvědčením, natož osobní volbou. A taková paranoia, spadající už spíše do definic klinické psychiatrie, je naprostou vládkyní těchto strachů. Autorku temné fantastiky Ludmilu Svozilovou jistě není milcům hororu třeba nijak zvláště představovat, ovšem její nejnovější knihu už ano, neboť opravdu stojí za pozornost. Knižní titul Paranoia, vydaný v letošním roce, v sobě snoubí různorodý žánrový koktejl temného fantastična a obsahuje i ranější autorčiny texty povídek. Nyní už stručně k jednotlivým jejím zástupcům: Myflower – Bezcharakterní zbohatlík Kornilowsky si chce zakoupit jistou velice netradiční rezidenci. Palác, jenž by reprezentoval velikost jeho ega a on se tímto sídlem mohl pyšnit jako svou vlastní kůží. Ovšem jak dopadne střet jeho vůle s vůlí obývající toto sídlo? Hotýlek – Vytoužená dovolená před sezónou na liduprázdném ostrově, na němž je krom mladé ženy na životním rozcestí už jen správkyně hotýlku, může mít docela nečekané vyústění. Obzvláště, pokud ona návštěvnice zjistí, že už svůj životní milník nejspíše nechala kdesi za sebou. Hadrárna – Není sekáč jako sekáč. Občas se v zapadlém obchůdku s obnošeným oblečením dá nalézt skrytý poklad za pár peněz a jindy na po takovém nacházení pomyslných pokladů lačnící nakupující může čekat něco daleko zlověstnějšího. Paranoia – Dokonalý život může být jen imaginací, snem, který jednoho dne prostě bez varování nesmlouvavě skončí. Milující žena a matka Alenka za to pomyslné vystoupení zpoza zrcadla, i s vědomím vlastního přičinění, bude nucena nést následky na vlastní kůži sama. Taxidermie – Takzvané nahlížení druhým lidem do talířů je nejen neslušné, nýbrž to v jistých specifických případech může být i nebezpečné. Skupinka všetečných důchodkyň se o tom zcela záhy postupně přesvědčí. A rakvičky se šlehačkou už si budou dávat v cukrárně jiní. Štvanice – Sabina je typickým příkladem outsidera. V osobním ani pracovním životě se jí nijak zvlášť nedaří. Navíc v jejím bytě, ve staré smíchovské zástavbě, se začínají dít divné věci útočící nemilosrdně na zbytky její racionality a příčetnosti. Jak toto dopadne? Slunovrat – Zimní slunovrat byl již našimi předky považován za jeden z nejmagičtějších dnů a obzvláště nocí v roce. Pro jednoho mladíka se může stát nejsilnějším zážitkem jeho dosavadního života, když přijme pozvání na jednu podivnou oslavu na tajemném statku. Pompadurka – Sběratelská vášeň může velmi lehce postoupit až do těžké formy obsese, kdy je sběratel, v tomto případě sběratelka schopna i podvádět a lhát, aby získala do své sbírky vysněný úlovek z výlohy jednoho malého vetešnictví. Cena nakonec může být až příliš vysoká. Jako Schrödingerova kočka – Nevinné dětské hry a regulérně provedené vědecké experimenty jsou prakticky neslučitelnými. Ovšem, co když se vyskytne jedno geniální, anebo šílené dítě, záleží na úhlu pohledu, které se rozhodne tuto hranici bezelstně porušit? Karty nelžou – Žárlivému manželovi, který navštíví kartářku své podezřívané manželky se může dostat odpovědí, které ho nejen, že v jeho chorobné žárlivosti neuspokojí, navíc jej mohou zavést na cestu, na kterou měl možnost volby nevykročit. Fantastická noc Adama Ticháčka – Předvánoční čas je plný naděje a lásky, alespoň pro malého chlapce tomu tak ještě bez jakékoliv zabarvení ironie je. Starosti a stresy dospělých nevnímá až tak silně. Co se však stane, když se vydá takový malý chlapec na zapřenou na noční nákup dárku pro svou maminku a potká přitom draka? Sklep – Důchodce chce utéct z rušného sídliště Prahy někam, kde pocítí spojení s přírodou a stráví poklidně čas, jenž mu ještě ze života zbývá. Nalezne vytouženou stavbu uprostřed lesů a nic nedá na slova místních starousedlíků o podivných událostech s ní spojených. Byla to chyba? Labyrint – Osamělý dovolenkář si užívá své chvíle klidu a volna na zahrádce jednoho malebného přímořského bistra, když se najednou zjeví učiněná bohyně v rudých šatech, aby následně Bůh vyslyšel jeho tichou modlitbu a ona si opravdu i přes možnost využít možnosti jiných volných stolů přisedla právě k němu. Následně mu začne vyprávět příběh svého života. Byl to opravdu Bůh, kdo vyslyšel jeho prosbu? Ludmila Svozilová tu ve své první sbírce povídek českému čtenáři přichází doslova s kůží na trh. Zcela otevřeně předkládá své strachy zrovna jako své vlastní literární začátky. Proto se některé povídky mohou zdát někdy možná trochu neučesané a ve svých vyzněních chvílemi lehce nesrozumitelné, když se v rychlém sledu mění osoby, jejich myšlenky či slova, kým jsou právě vyřčena. Sem tam se je potřeba lehce vrátit zpět v textu, aby čtenář pochopil ten daný přesný okamžik a dolehl na něj v plné síle a tíži, jaký autorka zamýšlela. Tato kniha je velmi pestrá na žánrové zařazení. I když vždy stojí na straně temné fantastiky, nejedná se vždy o horor, nýbrž je zde obsažen i magický realismus (můj oblíbený), dekadentní erotika, bizarro, tajemno a samozřejmě i vše prostupující černý humor. Prostě úžasně lahodící temná symfonie temných tónů, která ulahodí každému, kdo nemá rád neustále se opakující klišé a kýče, které až mnoho autorů považuje za dogmata žánru, naopak si libuje v originálních námětech a jejich zpracování. O dezert se jedná navíc i z důvodu malého nákladu, který z tohoto knižního titulu co nevidět udělá sběratelskou raritku. Takže směle kupujte, když na Paranoiu natrefíte. A jako nesporný bonus knize dodává doslova chytlavá obálka, také od samotné autorky, která je plná symbolismu spojeného s tvory zastoupenými v příbězích. Vydavatelství: Jonathan LivingstonRok: 2024Ilustrace na obálce: Ludmila SvozilováObálka: Robin BrichtaGrafická úprava: Vladimír FáraPočet stran: 208Vazba: pevná/vázaná bez přebaluCena: 199 Kč
O princezně, která žrala mrtvoly – poněkud drsnější německé pohádky
Obecně se říká jedna stará pravda, a to, že pravý význam pohádek nedlí v tom, aby šly děti v klidu spát, nýbrž aby se dospělí při jejich četbě či poslechu v neklidu vypovězeného probudili. Do jaké míry to platí či neplatí, je už jen na úhlu pohledu a míře upravenosti kterého daného příběhu. Díky nakladatelství Dauphin a hlavně překladatelské práci Ráchel Vránové se českému čtenáři dostává do rukou kniha, jejíž přínos v podobě nahlédnutí do nejčistší archetypové podoby pohádek předávaných odnepaměti ústní podobou mezi prostým lidem, ještě nezkalených tendenčními úpravami daných dobou, kulturou a ideologií. Jedná se o co možná nejryzejší podobu příběhů pocházejících z německých zemí a těchto reprezentativních pohádek je zde obsaženo celkem dvacet, z pramenů od sedmnáctého až do devatenáctého století, z čehož dvě poslední se tomuto vzorci poněkud vymykají, i když ne v tom špatném. O tom však až posléze. Prameny si překladatelka vybírala sama a čerpala z německých zdrojů od notoricky známých bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových, přes Johanna Wilhelma Wolfa, následovaných francouzským sběratelem lidových příběhů Charlesem Perraultem (nejstarší zdroj), až po německou verzi Boženy Němcové (podobnost čistě náhodná), Elisabethu Dautheneyovou. Právě proto je záběr pohádek pestrý a každý jeden příběh v knize obsazený má své nezadatelné právo a dohromady tvoří téměř dokonalý celek do sondy mapující lidovou slovesnost. Největším atributem těchto pohádek je rozhodně sdělený smysl v tom, že to, jak pohádky chápeme dnes, je mylná představa, neb v této knize se dočítáme, že dobro rozhodně nemusí vyhrát, ani k tomu nemá důvod, a zlo nemusí být vůbec potrestáno, naopak může dále kynout a vzkvétat. Morálnost pohádek je však velmi jasně sdělena. Kdyby to však někomu nedocházelo, ještě je v závěru sbírky kratičký rozbor každé pohádky zvlášť. Naši předkové, i když třeba ze sousedního Německa, měli pohled na život rozhodně střízlivější a bez falešných příkras dokázali nazývat věci pravými jmény. Navíc přesně dodržovali, ač intuitivně nevědomě, plnou sílu archetypálního sdělování příběhů, které ve správné chvíli zamrazí a v té nejsprávnější dají čitateli či posluchači ráznou facku. A přesně zde platí to tvrzení o probouzení dospělých, neb pohádky nejsou určeny pouze pro děti. Možná jen ty novodobé, nesoucí se na vlně infantilnosti. Několik příkladů za všechny, bohužel i se spoilery, jinak to ani nejde. Přímo první povídka, podle níž kniha dostala své jméno, je o anglické princezně, která předpověděla svou smrt, ze které se ve své kobce hlídané strážemi, na její vlastní přání, budila s ukrutným hladem po mase mrtvých i živých. Z jejího zakletí ji nakonec dokázal krejčovský tovaryš vysvobodit po prožitých hrůzách několika nocí, aby následně získal ruku princezny, a ta mu o svatební noci namluvila, že se mu to vše jen zdálo. Červenou Karkulku také nezachránil žádný dřevorubec, natož myslivec. Prostě vlk se nažral a byl spokojený ve své sytosti ze sežrání babičky i Karkulky. Rodiče třící bídu s nouzí své milované děti odvádějí do lesa opakovaně, vždy když na ně přijde bída nejsilnější. A tak dále. A zde se konečně dostáváme k těm dvěma výjimkám na konci. Elisabetha Dauthenbeyová byla autorkou, která pohádky nesbírala tak jako její předchůdci, nýbrž je sama vymýšlela. Přesto se při jejich tvorbě, ať už vědomě či zcela nevědomě, držela jasných zásad archetypových zákonů. To proto i jí stvořené příběhy plně zapadají do konceptu, který tento výbor naznačuje, přesto stále zůstává něco za závojem. A to je přesně ta pohádka se vším všudy. Nelze říci, že všechny texty zde obsažené jsou horor, přesto lze s čistým srdcem říci, že jsou rozhodně znepokojující a boří hypnoticky nastavenou představu o hranici Dobra a Zla. A to je přidaná hodnota, kterou rozhodně stojí za to zaplatit. Nakladatelství: DauphinRok: 2024Editor: Michal HrubýPřeklad: Ráchel VránováIlustrace: Wienerschnitzelarchiv, AIPočet stran: 142Vazba: měkká/brožovanáCena: 328 Kč
Kristína Slabáková: “Každé dobré fantastické dielo len nejakým spôsobom reflektuje realitu a zamýšľa sa nad ňou.”
Mám tu čest představit čtenářům webu nakladatelství Pribeh.org čerstvou, zatím jinde neprofláknutou, autorku. Díky její prvotině, cestopisu Sibiřský deník, by ji čtenáři jinak hledali jen těžko, pokud by neznali samotnou Kristínu Slabákovou, rozenou Halaganovou. Možná jste ale už narazili na její recenze na webu naposlech.cz nebo v brněnském magazínu KULTino. A teď mám tu vzrušující prvotní příležitost podrobit ji křížovému výslechu plnému záludných otázek. 1) Začneme velmi zlehka. Co přesně vedlo tvoje životní kroky do vymyšleného města Brna, které není ani tak městem jako spíš životním stylem?Mám pocit, že Brno si skôr vybralo mňa než ja jeho. Po maturite som si podala prihlášku na Masarykovu univerzitu s tým, že to zrejme ani nevyjde. Vlastne sa mi sem ani poriadne nechcelo. V tej dobe som bola trochu utiahnutá a nepozdávala sa mi predstava, že budem bývať tak ďaleko od rodiny, naviac v inom štáte. Paradox je, že Masaryčka bola jediná univerzita, kam ma vzali, teda som už nemala na výber. Napokon sa to ukázalo ako to najlepšie, čo sa mi mohlo stať. Už v priebehu bakalárskeho štúdia som vedela, že tu chcem zostať žiť. 2) Co pro tebe osobně znamená fantastika? Jak formuje tvůj život i světonázor?Fantastika ma takpovediac vychovala. Výrazne sa o to pričinil môj strýko, ktorý ma od detstva zásoboval fantasy a sci-fi a brával ma do kina na všetko od Pána prsteňov po Stopárovho sprievodcu po galaxii. Do dneška mi pri každom stretnutí strčí do ruky nejakú knihu a keď je na to čas a priestor, dokážeme si pár hodín o fantastike príjemne podebatovať. K hororu som sa zase dostala vďaka mame, ktorá ma v jedenástich zoznámila so Stephenom Kingom.Fantastika mi na jednej strane dovoľuje pustiť si mozog na prechádzku, na tej druhej mi ale tiež ukazuje nové perspektívy, ako sa dívať na okolitý svet. Pretože každé dobré fantastické dielo v konečnom dôsledku len nejakým spôsobom reflektuje realitu a zamýšľa sa nad ňou. V tom je práve veľká moc celej fantastickej tvorby. 3) Vdala ses za české, tedy moravské vtělení soudruha Stalina, co tě k tomu vedlo?Asi by som tú narážku na Stalina mala trochu dovysvetľovať. Existuje jedna Stalinova fotka z mladosti, kde naozaj vyzerá ako Jakub, z čoho napokon vznikol opakujúci sa hlúpy vtip v rámci našej sociálnej bubliny. Musím ale podotknúť, že výzor je jediná vec, ktorú má môj muž so Stalinom spoločnú – našťastie.Inak Kuba podpichujem, že vyzerá aj ako zopár zahraničných spisovateľov, ako herec Vojta Kotek alebo ako jeden mladík z dokumentu o námorníkoch, ktorý sme videli kedysi v Nórsku. Takže tých vtelení je tam viac. 😀S Kubom sme sa dali dokopy vďaka tomu, že sme obaja boli v správny čas na blbom mieste. Zoznámili sme sa totiž v podniku Na blbém místě, kde sa stretáva organizačný tím FénixConu. Spojila nás veľkosť našich knižníc, láska k filmu, umeniu, cestovaniu a dementný zmysel pre humor. 😀Inak sme ale povahovo až komicky rozdielni. Ja som škovránok a fungujem od skorého rana do piatej popoludní, Kubo ožíva v noci a nenávidí vstávanie. Ja som chaotik a často až zbytočne všetko analyzujem, Kubo je flegmatik a nič ho netrápi. Ja som introvert, Kubo zas učebnicový extrovert. Niekedy je to náročné, ale v podstate je super, že sa dokážeme v tých správnych momentoch dopĺňať. 4) Co pro tebe znamená Brno a hlavně jeho FénixCon konající se vždy o prvním víkendu v prosinci?Moje tri obľúbené vtipy o Brne sú, že je to najväčšie slovenské mesto, že je to jediný vtip, v ktorom sa dá bývať, a že to nie je mesto, ale životný štýl. Na všetkých troch je istý kus pravdy. Vo všeobecnosti je ale Brno mesto s veľkou osobnosťou, bohatou históriou a pestrým kultúrnym pozadím.Je tiež strediskom celého môjho sociálneho života. Mám tu okolo seba pomerne dosť zaujímavých ľudí, ktorí ma rozličnými spôsobmi motivujú a inšpirujú. To je pre mňa dosť podstatné, rada sa pohybujem v prostredí, ktoré ma niekam posúva.FénixCon mi zakaždým pripomína veľké rodinné stretnutie. S mnohými ľuďmi sa stretávam len raz za rok práve tu, takže si vždy treba vymeniť najčerstvejšie novinky, pochváliť sa úspechmi, ponadávať si aj prediskutovať literatúru a písanie. Často sa naviažu nové kontakty, prípadne prehĺbia tie, ktoré už skoro zanikli. A z času na čas sa nám podarí ísť aj na nejakú prednášku. 😀Inak má pre mňa FénixCon ešte jeden veľký význam. Práve na ňom sme sa s Kubom dali oficiálne dokopy a pravidelne tu oslavujeme výročie. 5) Popovídej o tom, co ti přináší cestování na turisticky tolik nepreferované destinace. Mají co nabídnout?Myslím, že kdekoľvek pichneš prst do mapy, nájdeš miesto, ktoré ti má čo ponúknuť. Záleží ale, čo presne hľadáš. Ja osobne mám rada unikátne prírodné scenérie, bizarné stavby, atmosférické mestá či zaujímavú kultúru, v podstate čokoľvek, čo sa líši od toho, čo nájdem doma. To je vlastne účel cestovania, aspoň pre mňa: vidieť niečo iné, rozšíriť si obzory. Je to v podstate taký mix dobrodružstva, úniku zo všednej reality a učenia sa nových vecí. 6) Co bys pověděla o tom, jestli si to tedy uvědomuješ, že přitahuješ absurdní situace jako magnet?Čo skutočne priťahujem vo vysokej miere, sú absurdné nehody. V tom som fakt majster. Keď ide Jakub do práce, lúči sa so mnou so slovami: „Nepodpáľ byt.“ Už sa to totiž trikrát skoro stalo. Prvý raz som si pritom ešte aj omylom oškvŕkla kus vlasov a prišla asi o päť centimetrov z dĺžky.Mojou obľúbenou historkou je, ako som si v jedno popoludnie, v priebehu asi hodiny, dokázala popáliť, porezať a naraziť tri rôzne prsty na pravej ruke. Písanie malíčkom a prstenníkom šlo potom dosť pomaly. 7) Na jakém nejkrásnějším místě jsi ve svém životě byla?Každé z miest, ktoré som navštívila, bolo krásne inak, čo je vlastne presne to, čo hľadám. Takže ťažko vyberám.Často tvrdím, že polovica môjho srdca leží na Islande. Prvý raz som tam bola v dobe, kedy tam turizmus nebol ani spolovice tak hojný ako dnes, a bolo to, ako keby som prišla domov. V tej krajine je vlastne všetko, čo mám rada: málo ľudí, krásna príroda a hlavne chladno!Trochu svojský vzťah mám k Vietnamu. Na jednej strane to nebola cesta, ktorú by som sama iniciovala. Je tam na mňa príliš horúco, rušno a žijú tam hady. 😀 Ale spätne na tú skúsenosť spomínam rada. Bol to dosť zaujímavý stret s celkom novou kultúrou a mentalitou.Z tých posledných navštívených destinácií bol pre mňa veľkým prekvapením Wales. Turisti tam prakticky nie sú, pritom je to neskutočne krásny a pestrý kus krajiny. Pripomínal nám takú zmes Bretónska, Madeiry a Škótska. Už plánujeme, že sa tam budúci rok vrátime. 8)
Sibírsky denník – zdokumentování jedné věru bizarní pouti po matičce Sibiři
Cestopisy, anebo zápisky z cest bývají několika základních kategorií. Buď jsou sterilně nudné, či skýtají dramaticky dobrodružný příběh, anebo humorně zachycují prožívanou cestu s hlubokým nadhledem do kulturních rozdílů, které o to více vyzní humorněji. Autorka Kristína Slabáková, rozená Halaganová, do své cestopisně zážitkové knihy Sibírsky denník zahrnula kromě nudy prakticky vše, co z tohoto putování nesourodé skupiny turistů dělá nádherný zážitek i pro nezúčatněného čtenáře. Už samotný řádek pod názvem na přední obálce: Riadky písané potom a vodkou hovoří za vše. Natož ještě lákající anotace na obálce zadní: Rozprávanie o nadchádzajúcich týždňoch môžem pokojne začať ako vtip: Päť Čechov, dve Slovenky a jedna Ruska cestujú na Sibír…, je také více než dostatečně lákavě výstižná. U autorky je zcela zřejmé, že i když dlouhodobě žije v Brně a stále píše slovensky, dostalo se jí do krve nemalé množství českého absurdně haškovského humoru, který tak dobře využívá ve svých popisech všeho, co prožila na této cestě odehrávající se v létě roku 2018, kdy se se svým tehdejším ještě přítelem Jakubem Slabákem, novou českou tedy vlastně moravskou reinkarnací mladého Stalina, rozhodli strávit dané léto putováním po nebezpečných a sil beroucích krásách Sibiře. Dokonce při této pouti přišla autorka na několik zcela nových deterministických zákonitostí platících pouze v této geografické anomálii. Ilustračná foto z knihy Sibírsky denník od Jakuba Slabáka (poskytla autorka) S touto sympatickou skupinou si čtenář projde od začátku pouť po národním parku Ergaki, přes objevení závislosti všech členů skupiny na vodce a ruském kvasu, přes strach z medvědů, které nikdy nikde nepotkali, i přes a nebo právě přes důvod nošení medvědích rolniček. Dále se čtenář v mnoha bodech dozví, jak se na pošmourné Sibiři dá rozdělat oheň a jak snadné je ho uhasit. O bloudění po neprostupných kamenných městech nebude nouze, ani o epický pohled na jinak mraky věčně zakrytou Parabolu, dvou skalních útvarů tlustého a hubeného bratra. Na závěr přicházejí BDSM zážitky z ruské baňi. Ilustračná foto z knihy Sibírsky denník od Jakuba Slabáka (poskytla autorka) Přesunutí na další zastávku do parku Šumak už přináší vodkové vystřízlivění se spojením ruské vnitrostátní letecké dopravy a samozřejmě i té autobusové. Absurdita situací popsaných autorkou jsou snad až neuvěřitelné, přesto pro svou vtipnost nemá čtenář vůbec sebemenší důvod jim nevěřit. A co teprve Bajkal. Prostě Rusko je země kontrastů. A když už cestovatelům dochází naděje, vždy se najde zachránce. Pravda, končí to boulí na čele, ztvrdlými játry a permanentní opilostí, přesto se vše nakonec stane tak, jak se stát má. V tomto je tato kniha, kterou si jinak vydala autorka úplně sama, navíc ve směšně malém nákladu, cenná a hodna pozornosti širokého čtenářského publika. Prostě a ne na území Sibiře tak střízlivě, jinde třeba po návratu do Brna jistě ano, dokázala Kristína Slabáková zprostředkovat naprosto věrně své zážitky z cesty, a o to je její text živější a čitelnější. To vše doplněno skvělými fotografiemi Jakuba Slabáka. Vydáno: samonáklademRok vydání: 2022Ilustrace obálky: Marika DumkováFotografie: Jakub SlabákVazba: měkká/bez přebaluJazyk: SlovenštinaCena: 250 Kč
Pornoland – jen porno dokáže zachránit svět!
Recenzia bola napísaná pre portál Děti noci a je uverejnená so súhlasom autora. Někdo toto odvětví lidské tvořivosti považuje za umění, jiný zase za nechutnost hodnou odsouzení do zkázy plamenů pekelných. Každopádně pornografie ve svých různých podobách patří k lidské přirozenosti a životu již od úsvitu civilizace. Dva spolubydlící Phil a Zed by nemohli být rozdílnějšími. Phil je bývalý armádní IT odborník milující porno a Zed je prostě jen normální zakřiknutý introvertní mladík, který od svého světáckého spolubydlícího musí snášet sarkastické a sexistické poznámky na svou nezkušenost v milostných oblastech života. Phil nejen, že porno miloval, on jej sbíral se zarputilostí hodnou fanatika. Na tom by nebylo možná nic až tak zvláštního, kdyby oba tito muži nežili ve světě, kdy byla jakákoliv forma pornografie přísně zakázaná. To ovšem pro někoho s Philovými znalostmi nebyla vůbec žádná překážka a on mohl nerušeně prohledávat zákoutí internetu beze strachu, že by jej někdo mohl vystopovat, natož odhalit. Vše se změní, když narazí na jednu prastarou stránku s názvem Pornoland a i přes Zedův rázný nesouhlas klikne na odkaz na této stránce. Následně se stane něco zvláštního. Za hlasitých zvuků ženského vzrušeného vzdychání a v intenzivní záplavě červeného světla valícího se z monitoru počítače se oba mladíci najednou přesunou do jiného světa. Téměř okamžitě zjišťují, že obyvatelé tohoto místa doslova pornem žijí. Phil a Zed postupně odhalují tajemství tohoto světa a svou roli v něm, která není vůbec náhodná. Jsou totiž jediní, kteří mohou zachránit nejen Pornoland, nýbrž i svůj vlastní svět a vrátit mu požitek z porna. Při tomto bizarním dobrodružství musí čelit množství nebezpečí, zažívat mnoho absurdních situací a pochopitelně i nespoutaného sexu. Pro českého čtenáře do této chvíle neznámý americký spisovatel Kevin Shamel se představuje díky nakladatelství Golden Dog rovnou převelikým trumfem v žánru bizarro fiction. Jeho román Pornoland je naprostá ztřeštěnost v tom nejlepším slova smyslu tohoto žánru. Autor nádherně vystihuje ducha pornografie, jejíž rozličné tématické okruhy pornoprůmyslu spojil do jednoho chumlu a umístil do fiktivního světa na stránkách své knihy. Zcela dokonale vykresluje jednotlivé jejich aspekty od hloupých prvoplánových dialogů postav pornofilmů, různých témat porna, přes celou mytologii vzniku místa, na němž se hlavní dvojice objeví. Jde o znovu nalezení a sestavení vícero ztracených kusů magické knihy Pornomicron. Prozrazovat jednotlivá nebezpečí, kterým při tom musí čelit, by bylo necitlivé spoilování vůči potenciálnímu čtenáři a to by byla věčná škoda, ochudit jej o nezkalený požitek z příběhu. Co se dalšího autorovi povedlo na výbornou je psychologická práce se samotnou hlavní dvojicí. Zatímco ze začátku mají jasně rozdělené charaktery i role, kdy je jasné, že Phil a Zed by se nikdy nemohli stát pro svou fatální rozdílnost přáteli, pokud by je náhoda nesvedla dohromady jako spolubydlící do jednoho bytu. Ovšem v průběhu příběhu se vše zásadně mění. Phil pomalu ztrácí svou do té chvíle neotřesitelnou roli machistického světáka. Ze Zeda se naopak stává sebevědomý mladý muž se schopnostmi působit na něžné pohlaví takovým kouzlem, o kterých neměl ani nejmenší tušení, že by jich byl schopen. Přesto vzájemná interakce mezi nimi stále skvěle funguje a navzájem se oba doplňují při všem co společně prožívají. Román Pornoland je ztřeštěná jízda, při které se čtenář bude přímo královsky bavit. Pravda, není úplně pro každého. Knize by se jistě měli vyhnout ti, jejichž morální kvocient je až příliš vysoko a podobné věci pro ně znamenají zavrženíhodné nechutnosti. Ovšem ti by vlastně neměli číst asi žádnou knihu v žánru bizarro fiction. Pro všechny ostatní bude každá stránka knihy laskominou, u které občas vyprskne i smíchy. Nebude ochuzen ani o nečekané zvraty s ještě nečekanějšími rozuzleními. Vše je podpořeno skvělým překladem Martina Štefka, bez nějž by český čtenář zůstal ochuzen o takovýto žánrový klenot. Každopádně, aby zde nebyl jen výčet pozitiv, má tato kniha jeden neodpustitelně zásadní nedostatek. Je až nechutně příliš krátká! Máte radi bizarné príbehy, alebo chcete zistiť, akú môžu mať podobu? Prečítajte si poviedku od autora tejto recenze, Pavla Skořepu:Prostinké nevýhody uvrhnuté kletby (upozorňujeme na nutné overenie veku)
Clitoria – skrytá tajemství smyslnosti na první pohled nenápadné modré knihy
Jsou knihy, které zaujmou již na první pohled svou chytlavou obálkou. Jiná otázka je, jestli jejich obsah dokáže dostát takovémuto vnějšímu prvopohledovému příslibu. Některé jistě ano, jiné zcela určitě ne. A pak jsou tu právě knihy, na pohled nenápadné, jejichž tajemný obsah může být skrytým skvostem. Jedním z takových skrytých skvostů je sbírka básní s poeticky výmluvným názvem Clitoria. Básně v ní obsažené nemohl napsat nikdo jiný, nežli žena, zralá básnířka Denisa Barancová (Godavová), jejíž hlas je jemně tichý, přesto silný ve svém projevu. Tedy je zde výjimka dvou básní od Simony Hanes (Apokalypsa, Weeping Whispers Of Quarantine). Cudnou, přesto intenzivní erotičností prostoupené básně dávají čtenáři pocítit sílu smyslnosti fantazie vlastní pouze ženě. Jedná se o jednosměrnou vstupenku do duše ženy, pro níž je erotika nedílnou a nenahraditelnou součástí jejího života. A takovéto čtenářské nabídky se prostě neodmítají. Nejde pouze o samotné texty. Tato kniha má navíc neoddiskutovatelně přidanou hodnotu v celkovém pojetí jejího vizuálu. Jelikož si autorka přizvala na pomoc několik dalších citlivých tvořivých duší, aby jí pomohly ve vytvoření tohoto uměleckého díla v podobě jedné knihy, která tolik ladí oku, mysli i duši. Verše se prolínají s fotografiemi, ilustracemi, dokreslujícími celkový odraz uměleckého obrazu. Dokonce je zde i obsažena čtveřice receptů na deserty, které by se tolik hodily k sladkému zakončení ve vášních prožité nejedné noci. I ty jsou psány hravým jazykem plným smyslných narážek, a i když by průměrný muž podle nich nejspíš nedokázal připravit vůbec nic, stejně se mu budou krásně číst. A zatímco žena bude připravovat tyto lahodné laskominy, může mezitím alespoň připravit čerstvě namletou kávu. Autorkou těchto receptů je Alexandra Cviková a do poeticko-erotické roviny je upravila sama básnířka. Kniha se skládá ze dvou oddílů, z nichž ten první a větší nese jméno samotné sbírky Clitoria s podtitulem Kvieťa modrej rozkoše. Druhý oddíl nesoucí název Nana – mäta kučeravá, již jednou v malém nákladě vyšel samostatně, ovšem privilegium si tuto útlou sbírku přečíst měli pouze autorčiny nejbližší, neboť ji celou rozdala, asi jako sama sebe ve svých básních. Poezie je emocionálním oknem do básníkovy duše a ta erotická navíc vede čtenáře do těch nejtajnějších a nejhlubších zákoutí, která nakonec při četbě může odhalovat i v sobě. Právě proto je tato sbírka naprostým balzámem, plným jemných náznaků a smyslných narážek, které namísto aby nějak prvoplánově cílily na nižší pudy Pekla, vedou každým veršem jako schod po schodu rovnou až do Nebes smyslnosti. A přesně v tomto má dobrá erotická poezie svůj nezastínitelný význam na světě. Básně s názvy jako Suknička, Nechaj sa milovať, Jazva či Posaď si ma do lona už samy o sobě odemykají zvědavost fantazie k prozkoumání každého verše každé jedné básně, ve spojení s každou jednou ilustrací umělecké dvojice Ines Bjelić a Simony Hanes nebo fotografie Petra Zbončáka, kteří si ošperkování básní svými vlastními vizuálními pojetími spravedlivě rozdělili. Tak vyvstává už pouze jediná otázka: Vypravíte se na tento výlet hned, anebo za jedno zamávání motýlích křídel? Poslední a neméně důležitou součástí a vlastně i velkým bonusem je audioverze všech básní, které v největším dílu načetla herečka Zvolenského divadla J. G. Tajovského Lucia Letková, čtyři autorka Denisa Barancová, své dvě Simona Hanes a tři svým mužným hlasem Ines Bjelić. Už jen z toho je vidět, o jak intenzivní a srdečnou spolupráci se jedná. Heslo k rozbalení souboru, který lze stáhnout na stránkách, kde se dá i kniha objednat (link tu), bude součástí knihy po jejím zakoupení. Vydáno: samonáklademRok vydání: 2024Fotografie: Peter ZbončákIlustrace: Ines Bjelić a Simona HanesGrafická podoba: Peter ZbončákVazba: pevná/vázaná bez přebaluJazyk: Slovenština Cena: 13,90 €
Trinásť balád pre Lucifera – pekelná zakázka sloužící k otevření se Zlu
Recenzia bola napísaná pre portál Děti noci. Zlo si dokáže nalézt sebemenší skulinku do duše člověka. Vlastně se jedná o bránu a nezáleží na tom, jestli je otevřená dokořán, anebo pouze na nepatrnou škvírku přivřená. Důležité je pouze to, že není uzavřena. A jedním z takových klíčů k otevření této brány do duše může být kupříkladu i kniha. Radoslav Kozák je zakladatel a šéfredaktor prvního slovenského hororového online časopisu Charon a editor dvou hororových antologií – Krvavé Považie vyšlo v loňském roce u vydavatelství Hydra a druhá se připravuje k vydání u Golden Dog. Již v dřívějších povídkách ukázal, že je i zdatným spisovatelem, nyní to s gustem potvrdil ve své první samostatné knize, a to hororové sbírce Trinásť balád pre Lucifera. Ve sbírce najdete třináct magickým realismem prostoupených hororových povídek. Trinásť balád pre Lucifera – Prologová povídka současně spojuje všechny ostatní v knize. Autor přivádí zoufalstvím zlomeného a osobními démony pronásledovaného spisovatele do jeho rodiště, aby zkusil využít poslední možnosti k vyřešení svého bolestného traumatu. Jeho kroky téměř automaticky vedou do nejbližší špeluňky s názvem U Fidlikanta. Zde se po chvíli strávené nad sklenicí nejlevnějšího alkoholu setkává s postarším mužem, který jej pozve naopak na nejdražší třtinový rum, aby mu nastínil nabídku, která se neodmítá. Koľajnice osudu – Martin Hermann je povrchní floutek, který není schopen jakéhokoliv hlubšího citového projevu. Ženy jsou pro něj jenom trofeje. Právě má namířeno nočním vlakem z Bratislavy do Žiliny, aby unikl před něčím, co ani není schopen pojmenovat, neboť svědomí je pro něj neznámé slovo. Jeho osudový trest jej ovšem i tak dostihne, když do jeho kupé vstoupí tajemná kráska. Dokonalý koniec – Začínající spisovatel uzavřený ve svém malém pokoji, skloněný nad mechanickým psacím strojem, plný frustrace z neschopnosti přesnou formulací přenést své myšlenky na papír, chce a musí napsat nesmrtelný příběh, který by ho nejenom proslavil. Nekonečné trýznivé rozmluvy s jeho nemravnou Múzou pomalu začínají eskalovat a na síle získávat navrch zvrácenosti prostoupené temnotou. Diablove ruky – Čerstvě povýšený plukovník námořnictva Theodore Burnett má namířeno do svého rodného domu, aby si užil týdenní dovolenou spojenou s jeho povýšením. Při příjezdu do městečka se mu nešťastnou shodou okolností podaří přejet kočku přebíhající přes silnici, což odstartuje sled hrůzostrašných událostí. Od nočních můr po shromažďování běsnících koček kolem jeho domu. To je ovšem pořád pouhý začátek. Odtlačok – Reportér nepříliš seriózního plátku James McClarthy se vydává do zapadlého městečka kvůli objasnění strašlivého neštěstí, kdy školní autobus plný malých dětí srazil na přejezdu vlak. Od té doby se kolem místa přejezdu, na němž k tragédii došlo, točí mnoho strašidelných historek. Navíc je s touto nehodou spojena ještě jedna historka o místním duchovi dívenky, která ho zajímá ze všeho nejvíce. Reportér nemá ani nejmenší představu, na jak tenký led se na své cestě pouští. Spovedné tajomstvo – Postarší kněz Metod Baláž zabezpečuje blaho oveček své farnosti již pěkně dlouhou řádku let. Součástí toho je pochopitelně i vykonávání svatých zpovědí. Až do dne, kdy ke zpovědi přijde tajemný cizinec, je pro otce vše prostoupeno klidem rutiny církevního úřadu. Tento muž však svými slovy vše z knězova světa od základů boří a za chvíli už není jasné, kdo koho zpovídá a kdo komu ukládá trest pokání. Barbiturátová bábika – Mladý doktor se seznámí s pacientkou, kterou přivezou do nemocnice kvůli předávkování léky. Je více než jasné, že mladá žena chtěla spáchat sebevraždu. Přesto se mezi ním a pacientkou začne zvláštním způsobem rozvíjet romantický vztah a po čase získávat úplně jiný směr, než by se u dvou čerstvě zamilovaných lidí mohlo očekávat. A nemluvě o tom, že nic není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Subjektivní pohled vypravěče je v tomto příběhu více než zásadní. Balada o Robertu Johnsonovi – Mladý černošský bluesman sní o své trošce slávy, kterou mu má přinést jeho upřímná hudba. Ale první koncert skončí katastrofálně. Ani nedostane příležitost dohrát svůj set. Od kolegy hudebníka se však dozví tajemství, jak se stát úspěšným. Musí jen počkat v noci na opuštěném rozcestí na samotného Ďábla, který mu na oplátku za jeho duši naladí kytaru. Když milý Robert Johnson ztratí vše, co pro něj mělo cenu, nepřijde mu tato cena až tak děsivě vysoká. Ovšem to se může lehce změnit s blížícím se časem splatnosti uzavřené smlouvy. A dá se z této dohody s Ďáblem vyvléct? Septembrový muž – Za malým chlapcem při jeho nevinných dětských hrátkách jednoho zářijového dne přijde excentricky vyhlížející postarší muž, který si nechá říkat September. Okamžitě začne chlapci vyprávět o jeho výjimečnosti a nutit jej do pro dětskou duši velice prapodivného úkolu. S každým dalším pravidelným setkáním, kdy stařec za chlapcem přijde, vždy opět v září, se jeho úkoly stávají stále zvrácenějšími a krvavějšími. Kam až to může s takovým dítětem, které se s léty začne samo stávat mužem, zajít? Diablova pec – Michal si čerstvě po dokončení vysoké školy udělá netradiční prázdniny. Nechá se v Londýně zaměstnat jako číšník v restauraci s názvem Pekelný rožeň. To už samo o sobě nehovoří o ničem dobrém. Obzvláště když majitelem je nervově labilní cholerický Ital Paul, který je současně i šéfkuchařem a jako jediný může obsluhovat pec, kterou si s sebou přivezl přímo až z Itálie. Ještě stačí přidat, že restaurace sídlí v prostorách bývalé psychiatrické léčebny, a už je úplně vymalováno spolu s historkami o ztracených kuchařích a číšnicích, jelikož je u personálu z důvodů nesnesitelného šéfa neuvěřitelná úmrtnost. Dvere – Aristokrat žije v relativním poklidu na svém venkovském sídle, ovšem trpí fobií ze zavřených dveří. Jednou se probudí v čase blížící se půlnoci na křesle v knihovně a k jeho velkému zděšení jsou dveře zavřeny. S pomalu odtikávajícím časem do hodiny duchů se kolem začíná stahovat temnota a jedinou možností záchrany je rozsvítit lucernu. Zoufalství se s blížící půlnocí a neschopností nalézt, čím knot zapálit, prohlubuje. Na otázku, jak tato noc skončí a zdali ji muž přežije, je opravdu nelehká odpověď. Melódia zla – Denis, bývalá dětská hvězda jednoho veleúspěšného hororového filmu, chce překročit hranice svého dosavadního zpackaného dospělého života a prosadit se na poli hudby. K tomu
Pahltné – zdokumentovaná zkáza jedné slovenské dědiny
(Recenzia bola napísaná pre portál Děti noci a tu je uverejnená so súhlasom jej autora.) Rozvrátit zakořeněné vidění podoby světa vnímaného úzkou perspektivou venkovského lidu se dá pouze drastickým zásahem zvenčí, nikoliv zevnitř. Toto rozbití ideálů s sebou většinou přináší zkázu minimálně na úrovni rozvratu společenských hodnot a úpadku obyvatelstva, v tom nejhorším možném scénáři vede k zániku komunity i celé obce. Otec Karol je farářem poklidné obce Pahltné. Tato obec se nachází kdesi na východě Slovenska. Vede tam pouze jedna cesta, a to neudržovaná polní komunikace. Je jasné, že obyvatelé této obce vedou ospalý, poklidný život, i když zde zhruba před osmdesáti lety došlo k blíže nevysvětlené katastrofě, která stála život asi polovinu jeho obyvatel. Tato katastrofa je spojena s nechvalně známým Gejzou Benediktem, podivínem, o kterém se šušká, že měl pletky s temnými silami. Místem katastrofy byl vyschlý močál, který se nachází za vsí a spolu s Gejzou pozřel i kosti oné poloviny obyvatel Pahltné. Klid skončí, když dojde k velmi podezřelé krádeži na faře a obyvatelé se začnou chovat zvláštně. Hlavně preference jejich chutí prozradí otci Karolovi, že není něco s jeho ovečkami ve farnosti v pořádku. On sám o chuť jako o jeden ze smyslů přišel z nešťastné lásky, když v mládí holdoval lacinému alkoholu podezřelého původu. Čímž je možná jedinou nadějí na záchranu svých farníků i obce samotné. Lukáš Polák svým nejnovějším, v pořadí druhým románem Pahltné, jenž vyšel u relativně mladého slovenského vydavatelství Príbeh, vzdal upřímnou poctu svým oblíbeným subžánrům hororu. Od splatterpunku přes body horror až po lovecraftovskou tematiku vytvořil ucelený příběh, který právě díky koktejlu těchto subžánrů není obzvláště na Slovensku ničím běžným. Pokud nejde přímo o první vlaštovku. To z této knihy dělá něco jedinečného. A tato exkluzivita dokáže velmi lehce vymazat i nějaké ty drobné nedostatky. Autor má opravdu do hloubky podchycené jednotlivé stereotypy venkovského obyvatelstva. Proto jeho karikaturní postavičky v hlavních i vedlejších rolích tolik při četbě baví a působí přímo živě. Každý podobné typy lidí zná, každý nějakou tu klevetivou babku anebo zarytého zemědělce pěstujícího zeleninu, hogo fogo starostu či místního největšího pijana a mnoho dalších někde potkal. O faráři věčně ovíněném z mešního vína ani nemluvě. Snad jen ten obecní blázen tam chybí. Dalším velkým plusem je promyšlenost a provázanost vymyšleného světa. Lukáš Polák v něm s rutinou sobě vlastní propojuje všechny své příběhy, čímž se jeho svět stává komplexním. K tomu by se hned hodilo zmínit, že v antologii Slovenské temno (Hydra; 2022) se nachází autorova povídka Muž v mokrom odeve, která je prequelem k románu Pahltné. Zcela nepopiratelný je i autorův tvůrčí posun od jeho prvního románu Kriaky. Techniku psaní delšího příběhu zvládá ve svém novém vyprávění daleko lépe, přesto by se mohl zaměřit na některé silné okamžiky v příběhu a více je atmosféricky rozvést. Příběh vede spíše povídkovou vyjadřovací formou. Každopádně se jedná o skvělou knihu, která pobaví, znechutí i zamrazí u srdce každého pravého hororomilce. Hodí se do každého prostředí, do každého počasí a nezáleží při její četbě ani na ročním období. Takovýchto autorů v našem malém československém rybníčku není věru nikdy dost. Lukáš Polák dokáže čtenáři podávat své nechutnosti s až neuvěřitelnou lehkostí. Navíc je zarputilým propagátorem hororu na Slovensku i v Čechách, na conech i na internetu. Bonusovou povídku s názvem Dom sĺz autor napsal až po dokončení románu. Byla čtena na křtu knihy v bratislavském Funtasticu. A nejspíš zamýšlenou chybou v matrixu se ocitla i v samotné knize. Zasvěcení vědí proč. Knihu kapesního formátu navíc zdobí až poetická, radostnými barvami malovaná obálka a neméně krásné vnitřní černobílé ilustrace od umělkyně Alexandry Power Art. Vydavatelství: PríbehRok: 2024Obálka a ilustrace: Alexandra Power ArtPočet stran: 192Vazba: měkká/brožovanáJazyk: SlovenskýCena: 19,90€ / 548Kč Prečítajte si poviedku od Paliho Skořepu a rozhovor s ním: Pavel Skořepa: “Poezie je pro mě Císařovnou literatury.”
Prostinké nevýhody uvrhnuté kletby
Napísal Pavel Skořepa (rozvor s autorom tu), ilustrácie Bea Juritková, korektúra Petr Boček. „Vaše Výsosti! Vaše Výsosti! Vaše královská výsosti!“ cupital komoří směrem k princovým komnatám, připomínaje přitom zchromlého starého čápa těsně před vypuštěním duše. Jako obvykle si špatně vypočítal rychlost svých nejistých kroků, míru naleštění mramorem vykládané podlahy a tvrdost dubových dveří princovýchkomnat. Ty byly navíc vkusně okrášleny poctivým ozdobným kováním. Ozvala se razantní tupá rána, následovaná bolestným zahekáním, doslova v ten nejnevhodnější okamžik. Jeho Výsost si zrovínka prováděla na soustředění velmináročnou zkrášlovací proceduru. Po oné ráně se princ ulekl tak velmi, až mu vystřelila chvějící se ruka svírající pinzetu, jíž si právě ve smrtelném soustředění vytrhával své královské ochlupení z nosních dírek, a na popud uleknutí si ji zarazil hluboko do jedné z nich. To pochopitelně vyvolalo bolestné fistulové zapištění takového rozsahu, až se vznesli z hradeb všichni, do té doby poklidně lelkující holubi. Princ okamžitě přiložil svůj hedvábný kapesníček se zlatě vyšívanými monogramem a korunkou na menstruující nosní dírku. „Doktora, doktora! Okamžitě!“ zazněl zoufaleječivý rozkaz. Princův hlas nebyl nikdy obzvláště mužný, no v tuto chvíli bylo jeho zabarvení navíc umocněno i zvukovou rezonancí cizorodého železného předmětunacházejícího se opravdu hluboko v jeho lebeční dutině, až nepříjemně blízkoprincova mozku. „Kde je proboha, ten doktor?! Já umírááááám!!!“ pištěl princ a rozčileně koulel očima. Kolem létaly drobné kapičky krve, slin a hlenu. Kolem úst se mu bezděčně tvořila pěna, jejíž velké bubliny praskaly, aby udělaly místo novým. S opatrným vrzáním se začaly otevírat dveře. Vzniklou škvírou do princových komnat nahlédl poněkud zmuchlaný obličej komořího. „Nesu důležitou zprávu!“ Snažil se pronést co nejdůrazněji a současně nejservilněji, jak jen dokázal. „Nevidíte, že umírám?! Teď mě nezajímají žádné důležité zprávy! Já chci doktora! Ato jakože hned! Okamžitě!!!“ zavyl princ se zoufalým zabarvením v hlase a volnourukou mrštil po komořím masivní kartáč na vlasy. Na chvíli si oddálil krví zrudlýkapesníček od své veliké bolístky. Jakmile se přesvědčil, že krvácení nepolevilo, baprávě naopak jeho vlastním přičiněním jen přidalo na intenzitě, tím jak kapesníčektiskl na nos až příliš sveřepě a následně tlak předčasně povolil.„Ano, Vaše královská Výsosti, okamžitě zařídím. Rozkaz!“ protáhl komoří škvírou vedveřích ještě ruku, jako nějaké chapadlo, rázně zasalutoval a zabouchl tak prudce,až se málem sám gilotinoval. Neuvěřitelně dlouhý čas čekání trávil princ neustálým přerušovaným prohlížením místa vniku cizího tělesa do jeho tělní dutiny za doprovodu zvukových výlevů zahrnujících kvílení a bolestné vzdechy. Několikrát s plným masochistickým zadostiučiněním na trčící konec pinzety dokonce jemně zadrnkal, jako by se jednalo o jazýček brumle. Vtom vrzly dveře. „Tak copak se nám podařilo tentokráte princi?“ zamnul si své dlouhé kostnaté ruce spařátovými prsty starý věkem pokroucený a hojně vnitřně užívanými konzervačními přípravky přirozeně mumifikovaný královský lékař, oděný v zešedlém plášti smnožstvím blíže neidentifikovatelných skvrn různých odstínů hnědé barvy.Pochopitelně i několika zcela čerstvých, jasně rudých, u nichž nemohlo být pochyb,že se jedná o krev. Ve hluboce vráskami zbrázděné zežloutlé tváři měl permanentněusazen sadisticky nezúčastněný výraz. Vytřeštěné oči naproti tomu metaly blesky šílenství. „Vždyť se podívejte sám!“ odstranil si princ z tváře již spíše krvavý chuchvalec, než reprezentativní kapesníček. „Nádhera! Nádhera!“ zamnul si opět ranhojič ruce s takovou vehemencí, až mu sušezapraskaly klouby. „Jak to můžete říci?!“ zavřískal překvapeně princ, utíraje si zaslzené oči cípemvyšívaného rukávu. „Vždyť já umírám!“ opětovným vyhrknutím proudu slz z očí amazlavé nudle z volné nosní dírky se snažil demonstrovat závažnost své situace. „Nebojte se nic, Vaše Výsosti! Situace je sice vážná, nikoliv však kritická, natož abybyla smrtelná! Přece jen na proražení lebeční kosti by byla potřeba poněkud většírazance a síla, než kterou jeho královská Výsost ráčí vládnout,“ sípavě se zahihňalmedikus. „Máte opravdu veliké štěstí. Jednak jste zdědil po svých předcích poměrnětvrdou hlavovou kost, navíc ve spojení s Vaší vrozenou nešikovností a ostatními daryod Vašich sudiček, víme oba, že Váš čas ještě nenadešel.“ Doktor se vlnivě naklonil blíž k princově hlavě, připomínaje při tom hada škrtiče, spiklenecky mrknul pro odvedení pozornosti do kouta místnosti, aby následně nečekaně uchopil vyčnívající konec pinzety a prudce trhl. Holubi, kteří se již pomalu uklidnili z předchozího šoku, postupně dosedávající na svá dřívější místa v očekávání dalšího ospalého lenošení, utrpěli právě nový olbřímí šok, jenž byl důvodem jejich opětovného hysterického vzlétnutí dokonaného hromadným povolením sevření jejich kloak a zanechání čerstvých hrudek ptačího trusu, pod heslem padni, kam padni. S nevyvratitelnou jistotou vylíhnutou v ptačích mozcích se již nikdy do tohoto pošahaného hradu nevrátit. „Bylo to opravdu nutné?!“ zcela nezakrytě bulel princ a prskal při tom sliny navšechny strany. Po tvářích se mu rozpíjel nechutný mišmaš slz, soplů a krvavésraženiny. „No vidíte a je dobře!“ usmál se řezník lékařského učení takovým způsobem, jakývyvolával i u neohroženého reka nutkavé obsese sebe ubližování, ve snaze vzniklounavyšovanou hladinou bolesti vymazat tento obraz z mysli. „Než se vdáte, tedy co toplácám! Než se oženíte, nos se Vám zahojí a dokonce se Vám vrátí možnost vnímatomamné smrady světa vezdejšího, tedy jeho vůně. Vůně jsem měl na mysli! Jestli jeto už vše,“ poplácal prince po rameni, „rád bych se vrátil ke své předchozí práci!“zaskřehotal felčar spokojeně nad vykonanou procedurou mučení a měl se kodchodu. „Nu dobrá, jděte zase ubližovat těm svým pokusným zvířátkům, nebo čím trávítevolný čas!“ odpovídal princ už spíše jeho zádům. „A kdybyste potkal tu lemru línoukomornickou, tak mi ji sem, prosím pěkně, pošlete!“ mávl blahosklonně levou rukouprinc, jemuž už pouze pulzovala bolest půlkou obličeje někam do středu lebky až semu svévolně rozmrkalo jedno oko. Z pravé ruky se současně snažil potřásánímmarně odstranit přischlý chuchvalec kapesníku. Dveře opětovně vrzly. „Volal jste mně, Vaše nejmilostivější Jasnosti?“ s bezmála hmatatelnými obavami vhlase zakuňkal komorník, který si pouze s ranhojičem vyměnil kliku, neboť postávalza dveřmi s přiloženým uchem na nejtenčí místo, vydřené nesčetnými přikládánímiucha jeho i uší jeho předchůdců. „Co jste mi to vlastně nesl za tak důležitou zprávu?!“ vyštěkl princ podrážděně, i kdyžzvědavost zjevně převládala nad rozčilením. „O audienci u Vaší Jasnosti žádá jedna z vašich kmoter Sudiček,“ ukláněl se při těchslovech komorník. Zároveň opatrně couval. Úplně to vypadalo, jako by něco hodnětitěrného hledal na podlaze, anebo střídavě plel záhon. „Která!?“ vyštěkl už netrpělivě princ. Nebavilo jej z komorníka informace páčit.Obzvláště pokud šlo o správy špatné. „Buďte konkrétní a věcný!“ „No přesně ta, kterou nemá nikdo rád, můj pane. Právě ta, která Vám po narozenídala do vínku kletbu spojení se zdmi tohoto paláce, svázání se zdmi této komnaty, spřidanou zlomyslnou špetkou nešikovnosti a zženštilosti. Ta, co u Vaší kolébkypřísahala, že až přijde příště, budou se splácet dluhy a vyplácet podle zásluh! Takžepřesně tahle přišla!“ stál již komorník zaražen o stěnu,