Julie Borlová je mladá česká autorka a umelkyňa, momentálne na rodičovskej dovolenke, ktorá skúma intuitívnu tvorbu. Okrem toho učí francúzštinu, cudzincov češtinu a pôsobí aj ako sprievodkyňa v Prahe. Vyštudovala históriu, takže sa v jej knihe Čarodějka od Jezera bohů (recenzia tu) spája fantasy žáner s mnohými detailami inšpirovanými obdobím talianskej renesancie a pôsobením rodu Medici. Prinášame vám rozhovor, z ktorého priam srší autorkina radosť z tvorenia. Čarodějka od Jezera bohů je tvoja prvá vydaná kniha. Ako tento príbeh vznikal?To by samo o sobě vydalo na román. Ale pokud to mám zestručnit, nápad na Čarodějku jsem dostala poprvé někdy v roce 2007. Tehdy mi bylo šestnáct, měla jsem za sebou první – nutno říct, že ne moc zdařilý – pokus o román a nevěřila jsem, že mám na to napsat celou knihu. Respektive, byla jsem přesvědčená, že abych ji napsala, musím dopředu vědět přesně, o co v ní půjde, mít osnovu, promyšelnou zápletku… Během následujících let jsem se Čarodějku několikrát pokusila rozepsat – a pokaždé to skončilo fiaskem. Až jsem si na podzim roku 2020 připustila, že výše uvedený způsob tvorby není pro mě, že zkrátka funguju jinak. Skočila jsem do toho po hlavě, bez osnovy, bez plánu, bez přesné představy, kam vlastně jdu… První verze rukopisu vznikla během půl roku a nutno dodat, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Čo bolo pre teba pri písaní Čarodějky najťažšie a ktoré pasáže ťa naopak bavili najviac?Nejtěžší byly jednoznačně scény spojené s těhotenskou ztrátou jedné z postav. Už tehdy jsem si moc přála miminko a když jsem psala tyhle pasáže, brečela jsem. Ale věděla jsem, že jiná cesta není, příběh to tak potřeboval. Říct, co mě bavilo nejvíc, je o dost těžší, mě ohromně bavilo skoro všechno. Ale nejvíc jsem si asi užívala rozvoj vztahu ústřední milostné dvojice – a pak všechny akční scény, hlavně bitvu o Felidu a pokus o převrat v Nové Solii. Príbeh je vyrozprávaný z pohľadu niekoľkých postáv. Ktorá z nich tebe osobne najviac prirástla k srdcu?Malvína a Federico, oba dva tak nastejno, vybrat si nedokážu. Oba byli součástí už původního nápadu z roku 2007, takže se známe vážně hodně dlouho. Malvína je pro mě něco jako knižní nejlepší kamarádka, jakkoli ona sama by se nad tím označením patrně ušklíbla. A co se týče Federica, tak v těch šestnácti bych s ním šla s potěšením na rande… a dnes taky, jen by musel být tak o patnáct let starší než v knize. Prečo si si vybrala fantasy žáner? Láka ťa vyskúšať aj nejaký iný?Fantasy je můj oblíbený žánr, kam až moje paměť sahá. Baví mě svoboda, kterou mi nabízí. Můžu si vytvářet vlastní světy, vlastní pravidla, což si neuvěřitelně užívám. V dohledné době neplánuju vyloženě měnit žánr, začalo mě ale bavit žánry míchat. Román, který momentálně dokončuju, je mix fantasy a heavy contemporary, v budoucnu plánuju fantasy smíchat s dystopií nebo třeba s historickým románem. Knihu si vydala cez Pointu – nie je to klasické vydavateľstvo, ale ani samovydanie. Skôr niečo medzi tým; autor si po úspešnom crowdfundingu vyberá tím, ktorý mu pomôže vydať knihu. Ako prebiehal tento proces pri Čarodějke? Čo ťa najviac prekvapilo, či potešilo?Nejvíc mě určitě překvapilo, jak moc pro mě byla samotná kampaň náročná a stresující. Samozřejmě jsem dopředu tušila, že to nebude úplně procházka růžovou zahradou, ale nedokázala jsem si představit, jak moc mi to dá ve skutečnosti zabrat. Ale zpětně bych neměnila, stálo to za to. V první řadě právě kvůli možnosti vybrat si spolupracovníky. Měla jsem na ty své opravdu šťastnou ruku. Nejvíc mě potěšila právě spolupráce s nimi, knihu jsme dokončovaly, zatímco jsem ležela v nemocnici a podpora mých kolegyň byla jedním z hlavních opěrných bodů, který mě držel nad vodou a pomáhal mi se nezbláznit. Při samotné kampani mě pak mile překvapila pomoc a podpora od lidí, které jsem neznala vůbec, nebo jen letmo – a kteří dokázali šířit nadšení pro mou knihu dál. A možná ještě víc mě překvapila pomoc mého táty, který přispěl svým obchodním talentem a dokázal například prodat jeden z mých obrazů, které jsem v kampani nabízela. Ako si sa dosala k písaniu? Je to aj v tvojom prípade celoživotná záľuba?Ano, celoživotní, takže ty začátky si dnes už moc nevybavuju. Matně si vzpomínám, jak jsem někdy v pěti letech napsala svou první knihu. Psát jsem ještě neuměla, tak jsem ji jen ilustrovala a do toho pokreslila stránky vlnovkami, protože mi připomínaly psací písmo. Pak přišla spousta dalších pokusů o knihy, povídky a básně. Ktoré sú tvoje obľúbené knihy, resp. ktorí autori ťa inšpirujú?Mou celoživotní láskou, která mě dostala k fantasy, je Harry Potter. V dospívání jsem se hodně věnovala psaní fanfikcí právě z tohoto světa, bylo to pro mě skvělé literární cvičiště. Miluju taky některé knihy od americké autorky Naomi Novik, konkrétně romány Ve stínu Hvozdu a V zajetí zimy. Z českých autorů mám pak asi největší slabost pro Lucii Ortegu, přijde mi, že máme v mnohém podobné vidění světa, což jsem občas slyšela i od svých recenzentů. Keď človek začne písať, málokedy má rozpracovaný len jeden koncept. Prezradíš, na čom pracuješ?V září jsem dokončila třetí kolo revizí románu Dcera světů, což je mix fantasy a heavy contemporary, přičemž hlavním tématem knihy je mateřství a porody. Román teď prochází betačtením a já si dávám pauzu, poslední měsíce práce na něm byly hodně intenzivní a vyčerpaly mě. Ale i v té pauze si začíná hrát s náměty na další knihy, nejvíc času teď trávím v myšlenkách na Krétě u knihy Odkaz hadí bohyně, což je fantasy propojující dějiny pradávné minojské kultury, moderního Řecka a antickou mytologii. Vyštudovala si históriu. Prečo si si vybrala práve tento odbor?Protože mě bavil už od dětství. Traduje se, že za to mohla babička, která někdy v mých pěti letech prohlásila, že na pohádky už jsem stará a začala mi číst Staré pověsti české od Jiráska. Pak přešla na řeckou mytologii a historické romány. A mě to chytlo a už nepustilo. Čo to vlastne znamená byť v dnešnej dobe historičkou? O každom povolaní je rozšírených mnoho stereotypov a predpokladám, že keď sa povie „história“, väčšina ľudí si buď predstaví študovanie zaprášených rozpadajúcich sa zvitkov v tmavom zatuchnutom archíve, alebo Indianu Jonesa. Čo ale toto povolanie skutočne obnáša?Realita je taková, že jen velmi málo absolventů historie se uplatní přímo v oboru. Znamená to totiž dělat vědeckou práci, což je dosti nejistá existence. Já sama jsem šla na vysokou s tím, že se chci uplatnit právě ve vědě, ovšem musím uznat, že ve svých devatenácti jsem o tom měla velmi naivní představy, které rychle vzaly za své. Ono to totiž krom vysedávání