Napísal Pavel Skořepa (rozvor s autorom tu), ilustrácie Bea Juritková, korektúra Petr Boček. „Vaše Výsosti! Vaše Výsosti! Vaše královská výsosti!“ cupital komoří směrem k princovým komnatám, připomínaje přitom zchromlého starého čápa těsně před vypuštěním duše. Jako obvykle si špatně vypočítal rychlost svých nejistých kroků, míru naleštění mramorem vykládané podlahy a tvrdost dubových dveří princovýchkomnat. Ty byly navíc vkusně okrášleny poctivým ozdobným kováním. Ozvala se razantní tupá rána, následovaná bolestným zahekáním, doslova v ten nejnevhodnější okamžik. Jeho Výsost si zrovínka prováděla na soustředění velmináročnou zkrášlovací proceduru. Po oné ráně se princ ulekl tak velmi, až mu vystřelila chvějící se ruka svírající pinzetu, jíž si právě ve smrtelném soustředění vytrhával své královské ochlupení z nosních dírek, a na popud uleknutí si ji zarazil hluboko do jedné z nich. To pochopitelně vyvolalo bolestné fistulové zapištění takového rozsahu, až se vznesli z hradeb všichni, do té doby poklidně lelkující holubi. Princ okamžitě přiložil svůj hedvábný kapesníček se zlatě vyšívanými monogramem a korunkou na menstruující nosní dírku. „Doktora, doktora! Okamžitě!“ zazněl zoufaleječivý rozkaz. Princův hlas nebyl nikdy obzvláště mužný, no v tuto chvíli bylo jeho zabarvení navíc umocněno i zvukovou rezonancí cizorodého železného předmětunacházejícího se opravdu hluboko v jeho lebeční dutině, až nepříjemně blízkoprincova mozku. „Kde je proboha, ten doktor?! Já umírááááám!!!“ pištěl princ a rozčileně koulel očima. Kolem létaly drobné kapičky krve, slin a hlenu. Kolem úst se mu bezděčně tvořila pěna, jejíž velké bubliny praskaly, aby udělaly místo novým. S opatrným vrzáním se začaly otevírat dveře. Vzniklou škvírou do princových komnat nahlédl poněkud zmuchlaný obličej komořího. „Nesu důležitou zprávu!“ Snažil se pronést co nejdůrazněji a současně nejservilněji, jak jen dokázal. „Nevidíte, že umírám?! Teď mě nezajímají žádné důležité zprávy! Já chci doktora! Ato jakože hned! Okamžitě!!!“ zavyl princ se zoufalým zabarvením v hlase a volnourukou mrštil po komořím masivní kartáč na vlasy. Na chvíli si oddálil krví zrudlýkapesníček od své veliké bolístky. Jakmile se přesvědčil, že krvácení nepolevilo, baprávě naopak jeho vlastním přičiněním jen přidalo na intenzitě, tím jak kapesníčektiskl na nos až příliš sveřepě a následně tlak předčasně povolil.„Ano, Vaše královská Výsosti, okamžitě zařídím. Rozkaz!“ protáhl komoří škvírou vedveřích ještě ruku, jako nějaké chapadlo, rázně zasalutoval a zabouchl tak prudce,až se málem sám gilotinoval. Neuvěřitelně dlouhý čas čekání trávil princ neustálým přerušovaným prohlížením místa vniku cizího tělesa do jeho tělní dutiny za doprovodu zvukových výlevů zahrnujících kvílení a bolestné vzdechy. Několikrát s plným masochistickým zadostiučiněním na trčící konec pinzety dokonce jemně zadrnkal, jako by se jednalo o jazýček brumle. Vtom vrzly dveře. „Tak copak se nám podařilo tentokráte princi?“ zamnul si své dlouhé kostnaté ruce spařátovými prsty starý věkem pokroucený a hojně vnitřně užívanými konzervačními přípravky přirozeně mumifikovaný královský lékař, oděný v zešedlém plášti smnožstvím blíže neidentifikovatelných skvrn různých odstínů hnědé barvy.Pochopitelně i několika zcela čerstvých, jasně rudých, u nichž nemohlo být pochyb,že se jedná o krev. Ve hluboce vráskami zbrázděné zežloutlé tváři měl permanentněusazen sadisticky nezúčastněný výraz. Vytřeštěné oči naproti tomu metaly blesky šílenství. „Vždyť se podívejte sám!“ odstranil si princ z tváře již spíše krvavý chuchvalec, než reprezentativní kapesníček. „Nádhera! Nádhera!“ zamnul si opět ranhojič ruce s takovou vehemencí, až mu sušezapraskaly klouby. „Jak to můžete říci?!“ zavřískal překvapeně princ, utíraje si zaslzené oči cípemvyšívaného rukávu. „Vždyť já umírám!“ opětovným vyhrknutím proudu slz z očí amazlavé nudle z volné nosní dírky se snažil demonstrovat závažnost své situace. „Nebojte se nic, Vaše Výsosti! Situace je sice vážná, nikoliv však kritická, natož abybyla smrtelná! Přece jen na proražení lebeční kosti by byla potřeba poněkud většírazance a síla, než kterou jeho královská Výsost ráčí vládnout,“ sípavě se zahihňalmedikus. „Máte opravdu veliké štěstí. Jednak jste zdědil po svých předcích poměrnětvrdou hlavovou kost, navíc ve spojení s Vaší vrozenou nešikovností a ostatními daryod Vašich sudiček, víme oba, že Váš čas ještě nenadešel.“ Doktor se vlnivě naklonil blíž k princově hlavě, připomínaje při tom hada škrtiče, spiklenecky mrknul pro odvedení pozornosti do kouta místnosti, aby následně nečekaně uchopil vyčnívající konec pinzety a prudce trhl. Holubi, kteří se již pomalu uklidnili z předchozího šoku, postupně dosedávající na svá dřívější místa v očekávání dalšího ospalého lenošení, utrpěli právě nový olbřímí šok, jenž byl důvodem jejich opětovného hysterického vzlétnutí dokonaného hromadným povolením sevření jejich kloak a zanechání čerstvých hrudek ptačího trusu, pod heslem padni, kam padni. S nevyvratitelnou jistotou vylíhnutou v ptačích mozcích se již nikdy do tohoto pošahaného hradu nevrátit. „Bylo to opravdu nutné?!“ zcela nezakrytě bulel princ a prskal při tom sliny navšechny strany. Po tvářích se mu rozpíjel nechutný mišmaš slz, soplů a krvavésraženiny. „No vidíte a je dobře!“ usmál se řezník lékařského učení takovým způsobem, jakývyvolával i u neohroženého reka nutkavé obsese sebe ubližování, ve snaze vzniklounavyšovanou hladinou bolesti vymazat tento obraz z mysli. „Než se vdáte, tedy co toplácám! Než se oženíte, nos se Vám zahojí a dokonce se Vám vrátí možnost vnímatomamné smrady světa vezdejšího, tedy jeho vůně. Vůně jsem měl na mysli! Jestli jeto už vše,“ poplácal prince po rameni, „rád bych se vrátil ke své předchozí práci!“zaskřehotal felčar spokojeně nad vykonanou procedurou mučení a měl se kodchodu. „Nu dobrá, jděte zase ubližovat těm svým pokusným zvířátkům, nebo čím trávítevolný čas!“ odpovídal princ už spíše jeho zádům. „A kdybyste potkal tu lemru línoukomornickou, tak mi ji sem, prosím pěkně, pošlete!“ mávl blahosklonně levou rukouprinc, jemuž už pouze pulzovala bolest půlkou obličeje někam do středu lebky až semu svévolně rozmrkalo jedno oko. Z pravé ruky se současně snažil potřásánímmarně odstranit přischlý chuchvalec kapesníku. Dveře opětovně vrzly. „Volal jste mně, Vaše nejmilostivější Jasnosti?“ s bezmála hmatatelnými obavami vhlase zakuňkal komorník, který si pouze s ranhojičem vyměnil kliku, neboť postávalza dveřmi s přiloženým uchem na nejtenčí místo, vydřené nesčetnými přikládánímiucha jeho i uší jeho předchůdců. „Co jste mi to vlastně nesl za tak důležitou zprávu?!“ vyštěkl princ podrážděně, i kdyžzvědavost zjevně převládala nad rozčilením. „O audienci u Vaší Jasnosti žádá jedna z vašich kmoter Sudiček,“ ukláněl se při těchslovech komorník. Zároveň opatrně couval. Úplně to vypadalo, jako by něco hodnětitěrného hledal na podlaze, anebo střídavě plel záhon. „Která!?“ vyštěkl už netrpělivě princ. Nebavilo jej z komorníka informace páčit.Obzvláště pokud šlo o správy špatné. „Buďte konkrétní a věcný!“ „No přesně ta, kterou nemá nikdo rád, můj pane. Právě ta, která Vám po narozenídala do vínku kletbu spojení se zdmi tohoto paláce, svázání se zdmi této komnaty, spřidanou zlomyslnou špetkou nešikovnosti a zženštilosti. Ta, co u Vaší kolébkypřísahala, že až přijde příště, budou se splácet dluhy a vyplácet podle zásluh! Takžepřesně tahle přišla!“ stál již komorník zaražen o stěnu,