Ak navštevujete Horrorcon alebo sledujete weby Děti noci, Sanctuary či Fantasy Planet, určite vám meno Pavel Skořepa nebude neznáme. Na týchto stránkach nájdete Pavlove recenzie a reportáže. Vydal zatiaľ tri knihy – zbierku poviedok a básní Zlověsti (recenzia tu) a dve zbierky drabble Jedno sto skořápek a Sto skořápek podruhé. Porozprávali sme sa hlavne o písaní a vydávaní kníh, ale dozviete sa napríklad aj to, na ktorom cone máte veľkú šancu stretnúť Pavla osobne. Vyšli ti tri knihy – dve zbierky drabble a jedna zbierka poviedok a básní. Drabble je veľmi krátky prozaický žáner, sú to texty so sto slovami. Z vlastnej skúsenosti viem, že čím menší rozsah, tým ťažšie je napísať niečo zmysluplné s pointou. Čo ťa na drabble najviac baví?Nejvíc mě na tom právě baví to, co většinu ostatních odrazuje. Přesně ta výzva dát toho co nejvíc možného na tom nejmenším možném prostoru. Ještě jsou pravda třístovkové drabble, ale to už není vůbec zajímavé, protože to už není taková výzva. Pro autora už je lepší napsat povídku i delší než o třista slovech, protože to není dostatečně svazující omezení. No a v poslední době se začal oběvovat trend dvouvětých drabblí, jen to jsem jestě nevyyzkoušel. Není to proto, že by se mi nechtělo, jen už jsem na to přišel docela pozdě a navíc mě o to ještě nikdo nepožádal. Takže zatím žádná výzva pro mě. Navíc právě stovkové Skořápky mi prostě sedí a baví mě asi nejvíc. Napísať desiatky kratučkých príbehov nie je jednoduché. Kde berieš inšpiráciu na drabble? Ako vznikajú?Ono to nejspíš bude znít jako klišé, ale je tomu tak. Inspirace je všude kolem nás. I v těch nejobyčejnějších situacích se dá najít zrnko něčeho, co by se dalo rozvést do nějaké absurdní roviny sdíleného příběhu. A vznikají normálně minimálně po pěti, deseti, patnácti až dvaceti kusech v tématickém celku. Což teď bude rozbito, protože Rado Kozák chce do svého časopisu Charon atypické množství osmnácti kousků Skořápek. A jak skutečně vznikají? Úplně stejně jako všechno ostatní, co píšu. Na začátku je nápad, pobavení z něho a pak přijde na řadu drsná práce a tvrdá selekce seškrtávání přesahujícího množství slov, aby bylo normě učiněno zadost. Vyšla ti zbierka poviedok, niektoré si publikoval v časopisoch alebo knižných antológiách. Čo je pre teba ľahšie napísať – poviedku, alebo drabble?Rozhodně drabbli a i předtím řečenou sérii drabblí, neb psaní Skořápek je pro mě dalece nejlepší na poměr času a výkonu. I jsem se ze začátku setkal s nepochopením typu: „Tohle by si zasloužilo víc rozvést!“ A já na to, že vždyť pravidla jsou jasně daná a do sto slov je do sto slov. A vůbec! Píšeš aj poéziu. Čím ťa zlákala?Tak poezie je pro mě Císařovnou literatury. Je to ten nejčistší možný způsob, jak zprostředkovat jakoukoliv emoci, protože poezie je o zdílené emoci básníka směrem ke čtenáři. A co mě osobně k ní zlákalo? Přesně ta bezprostřednost projevu. Asi už jsem svůj hlas v poezii našel, o čemž vypovídá i to, že i když zatím žádnou svou samostatnou básnickou sbírku nemám, přesto už začínám být zařazován do uměleckého směru Poezie v próze. Jinak všechny moje zveřejněné básně jsou volně k přečtení na mé FB stránce Pavel Skořepa Poetry. Teraz mám jednu spisovateľsky neobľúbenú otázku: čo máš ako autor radšej – poetický, alebo prozaický text?Jak už jsem přiznal o otázku výše, tak v tom vlastně úplně neumím rozlišovat. Jedni mi pověděli, že jsem víc sám sebou v próze, jiní, že naopak v básních. A aby v tom byl ten správný bordel, tak třetí mi poví, že právě v té poezii v próze jsem si nejjistější. Já sám pak jen koukám jako půl prdele z křoví a říkám si jestli nedělám náhodou něco špatně, když se snažím čtenářům říct něco, cokoliv, svým vlastním psaným hlasem. A následně se dozvím, že to bylo pochopeno jinak. A vlastně je to v pořádku, neboť osobní interpretace je důležitá daleko více než autorův záměr. Ako vlastne začala tvoja spisovateľská cesta?Začala asi jako u každého jiného. Tím neodehnatelným pnutím něco sdělit, zanechat po sobě něco hmatatelného. V mém případě šlo o to, že mé okolí to vůbec nezajímalo, že já mám nějakou potřebu cokoliv povědět. Mé okolí vlastně ani nezajímalo, že jsem. Takže jsem si vytvářel příběhy sám pro sebe. Povídal jsem si je v hlavě cestou do základní školy a pokračoval jsem v nich cestou zpátky. Prostě jsem si užíval tyto chvíle úplně zakřiknutého introvertního kluka s bujnou fantazií. Dalo by se říct sám se světem. V poviedkach v Zlověstech máš relatívne dosť textu v slovenčine, čo je pre českého autora netypické. Ako to prijali českí čitatelia?Na tohle nemám tak nějak odpověď, neboť na toto téma v mé blízkosti zatím žádný český čtenář nic k dobru neutrousil. Ovšem můžu se pochlubit vtipnou historkou, v níž jeden nejmenovaný recenzent, a můj dobrý spisovaelský kamarád, napsal recenzi na Zlověsti a ty právě ty dvě povídky odehrávající se na Slovensku se mu slily v jednu, takže mluvil o sekání s Faustem v jídelním voze vlaku. Vytvořil vlastně úplně nový příběh. Za jeho recenzi jsem mu vtipně poděkoval a následně došlo k úpravě a nápravě textu. Jinak jsem se nesetkal s tím, že by někdo měl se slovenskými dialogy v mých povídkách nějaký problém. Myslím, že každý autor má stále nejaké texty v zložke „Rozpísané“. Na čom práve pracuješ?Nebude to asi žádným překvapením, když řeknu, že to jsou třetí Skořápky. Sice jsem nenapsal ještě zatím ani jednu, přesto základní objednávka od Rada Kozáka již na stole je, současně dávno předtím už Michal Březina vymyslel a vytvořil sám od sebe obálku knihy právě třetích Skořápek. Ač tvůrčně i lidsky znásilněn, tak třetí Skořápky jsou jasnou volbou, no né snad? Jinak jsem právě dopsal první povídku letošního roku, a to sci-fi o pivu, třeba se do chystané antologie dostane. A pak mimo jiné bych byl rád zastoupen svou povídku v bizarro antologii u Hydry. To je pro mě srdeční záležitost. Víc myšlených ambicí na tento rok zatím nemám. Ale kdopak ví, že? Mal si niekedy spisovateľský blok? Čo ti ho pomohlo prekonať?Spisovatelský blok vůbec nikdy a nijak. Ani nevím co to je. V hlavě mi toho pořád hučí víc než velké množství. Spíš se ve mně sváří přirozená dominantní lenost s množstým vynaložené energie a zdánlivého prozatím nedocenění výsledného produktu mé tvorby. Vždyť málokterý spokojený čtenář se veřejně projeví. Projeví se hlavně jen ti nespokojení a u některých bych dokázal vystavit jejich klinicky psychiatrickou diagnózu už jen z jejich reakcí na moje dílka. Takže ne, nevím co je to tvůrčí blok, spíš vím co je to nechuť k psaní. A té se dá zbavit pouze cíleným přemáháním a správným setkáním
Jazero Stillhouse
Gina Royalová je stelesnením priemernosti – nenápadná žena v domácnosti z amerického Stredozápadu, šťastne vydatá matka dvoch úžasných detí. Keď však autonehoda odhalí tajný život jej manžela, sériového vraha, musí začať odznova ako Gwen Proctorová – mama bojovníčka.Jej bývalý manžel je za mrežami a Gwen konečne našla útočisko v novom domove pri odľahlom jazere Stillhouse. Hoci je stále terčom stalkerov a internetových trollov, ktorí sú presvedčení, že mala niečo spoločné so zločinmi svojho manžela, Gwen sa odváži dúfať, že jej deti by mohli konečne vyrastať v pokoji.No práve keď sa zžije so svojou novou identitou, v jazere sa nájde mŕtvola a z príliš dobre známej adresy začínajú prichádzať výhražné listy. Gwen Proctorová musí zvážiť, kto je jej priateľ a nepriateľ – a zároveň dávať pozor, aby sa jej deti nestali obeťami vraha, ktorý ju s potešením týra. Jedno je isté: naučila sa bojovať so zlom. A nikdy sa nezastaví. Kniha v mojich očiach mala veľký potenciál, ale napokon všetko dopadlo inak. Poďme sa spoločne pozrieť tejto knihe na zúbok. Dej knihy Začiatok knihy ma nažhavil. Ako milovník podobných kníh, ktoré by som mohla zaradiť do thrilleru, je pre mňa dôležitá atmosféra. Spočiatku sa kniha javila ako dobre naštartovaný príbeh, kedy poodhalil zvráteného manžela, ktorý si vytvoril vlastnú záhradu s obeťami. Musím uznať, že ako počin usmrtenia (samozrejme, že sa rozprávame len vo forme čítania) sa mi páčil. Nebola to žiadna ľahkovážna, nepremyslená vražda, ktorá by nemala logiku. Priam naopak. A potom prišiel ten zvrat. Gwen spoločne s deťmi začína žiť nový život. Ak sa to dá vôbec nazvať životom. V strachu sa ocitá na novom mieste, kde sa musí vyrovnávať s ustavičným strachom o svoj život aj o život najbližších. Dynamika sa počas knihy ustavične menila. Škoda, že tým horším spôsobom. Ale aby to nebolo len o zlých momentoch musím povedať, že posledné strany knihy, kedy sa tam konečne začala tvoriť nejaká akcia, sa mi páčili. Dokonca mám pocit, že tie posledné strany sa snažili celú knihu zachrániť a nahovoriť mi, že ju začnem mať rada. Uznávam ale, že okamihy s jej ex manželom boli pre mňa zaujímavé a stávali sa pozitívom pre knihu. Vôbec by som nebola proti, ak by kniha obsahovala viac udalostí, rozhovorov alebo rozhodnotí s exmanželom. Kniha mala potenciál. Aspoň v mojich očiach. Gwen mala nový život, snažila sa zapadnúť, naučiť sa žiť s krutou pravdou, že jej exmanžel je sériovým vrahom. Dostala novú identitu, nové miesto, ktoré by mohli časom nazývať domovom. Všetko sa ale začalo valiť, keď sa objavilo nové telo. Rovnaký čin ako pri exmanželovi, rovnaký spôsob vraždy aj ukrytie tela. Kniha sa mi v tom okamihu zdala už uponáhľaná, ako keby autorka chcela čím skôr napísať posledné slovo a odložiť rukopis. To mi prišlo ako veľká škoda. Postavy Gwen ako postava sa mi na začiatku pozdávala. Vedela som ju pochopiť, že nedokáže nikomu a ničomu veriť a snaží sa ochrániť svoje deti. Ale tak, ako som sa blížila ku koncu knihy, tak sa z nejakej takzvanej obľúbenej postavy stávala postava, ktorú som nevedela vystáť. Ani neviem presne povedať, čím vo mne vyvolala tie myšlienky. Možno jej správaním, ktoré sa zastavilo v určitom bode. Jej dcéra sa stala ako-tak mojou obľúbenou postavou. Ak by som si mala nejakú v knihe vybrať a nalepiť na ňu nálepku. Jej rozhovory a zmýšľanie sa mi páčilo. Dokonca bolo počas knihy dosiahnuté aj to, že sa postava vplyvom nových udalostí vyvíjala. Ako som už spomínala, jej exmanžel, ktorý bol sériovým vrahom, bol pre mňa taktiež v knihe zaujímavou vsuvkou a spestrením. Brala by som všetkými desiatimi, ak by sa z neho v knihe stala jedna z hlavných postáv. Ale kniha bola vybudovaná na postave Gwen a jej zvládaní novej situácie. Pár slov na záver Verím, že kniha by si našla niekľokých nadšených čitateľov. Ale v mojom prípade nesplnila očakávania.